Nechápu to a fakt mi to není jasné. Člověk se těší na to, až se mu naskytne volný den, aby udělat ty věci, na které není celý rok čas, a když už má konečně volno, neví, co dřív.

Tak přesně tohle se mi nedavno stalo. Přede mnou byl krásný víkend a úplně volná sobota. Ještě v pátek, než jsem usínala, probírala jsem si, co tak budu po celou sobotu dělat, abych všechno postupně stihla. Jenže ouvej. Z celého přemýšlení a uvažování, jsem nakonec usnula. To by nevadilo, spánku se mi také poslední dobou moc nedostává. Co se hold nestihne ve dne, musí se, chtě nechte, dodělat v noci.

Druhý den ráno jsem se nějak nemohla probrat. Dopřála jsem si silný šálek kávy a jogurt a vrhla se do prvních povinností. Nejdříve přečíst knihu, potom napsat pár otázek a další knihu. Pěkně jsem si naplánovala školní požadavky.

Nečekané komplikace nastaly už při prvním čtení. Kniha se mi nelíbila, zadrhávala jsem se a celý boj s písmenky vyvrcholil, když jsem ztratila úplnou poentu o textu. A tak v dobrém úmyslu jsem usedla k počítači a začala tvořit otázku ke zkoušce. Ta se mi kupodivu dařila. Jenže dopoledne uběhlo jako voda, kručení v bříšku vyžadovalo přestávku na oběd, a tak nebylo zbytí.

Jenže po dobrém jídle se již nedá moc pracovat. Ověřila jsem si to při čtení druhé knihy. Klížení očí mi nedalo, čas na provětrání venku nebyl, tak jsem si aspoň oteřela okno. Den se začal pomalu chýlit, najednou se šeřilo, v televizi dávali Večerníček a já byla najedno v pyžamu.

Celkové ohlédnutí za dnem? Jedna otázka, žádná přečtená kniha. Volný den vyšel tedy úplně na stejno s tím, když nestíhám a dělám páté přes deváté. K čemu tedy je celý volný den, když člověk nic víc než jindy neudělá? Znáte někdo odpověď?