Když jsem si přečetla již několikátý článek, ve kterém se popisuje, jak účastnice Proměn pilně cvičí, rozhodla jsem se, že si takovou soukromou PROMĚNU udělám doma. Naplánovala jsem si, že budu jíst a žít zdravě, vyhnu se tučným jídlům, zvýším frekvenci pohybu a taky začnu cvičit na našich domácích strojích, které u nás na chodně leží ladem a každý si na ně tak leda něco pověsí.

Holky, máte můj velký obdiv. Já jsem to vydržela tři dny. Ve městě jsem chodila pěšky, MHD využívala jen občas a z jídel jsem měla rybu, množství jogurtů a ovoce. Jenže pak mi to jeden den nevyšlo, druhý den jsem na cvičení zapomněla a třetí den jsem byla unavená.

Nedá se nic dělat. Opět začínám zítra ...

Tak hodně trpělivosti a ať se vás kila rychle pouští :-)

Člověk se jen nerad smiřuje s tím, že končí toužebně očekávaný víkend a začíná další pracovní povinnosti. Já jsem se na nový týden ještě v neděli večer těšila. Když jsem usínala, představovala jsem si, co mě asi v následujících pěti dnech čeká nového. Nařídila jsem si budíka s předstihem, abych měla ráno vůbec šanci vstát a spoléhala se na to, že se opravdu před tím hrozným drnčením neprobudím.

Jenže ráno bylo úplně jiné. Můj téměř podkrovní pokojíček mi skoro až do postele přinesl ranní deštíček, potom deštík a pak se síla padající vody změnšovala. Prostě neprobudil mě budík, ale řinoucíse kapk yvody, které bušily do střechy a na parapet okna.

V duchu jsem se modlila, aby déšť ustal, než vyrazím na autobus. Kupodivu mě asi nějaká vyšší síla vyslyšela, protože se asi za čtvrt hodiny rozjasnilo a po dešti ani památky.

Tímto všem čtenářkám přeji krásný začátek týdne a věřte, že i když den začíná pláčem, nemusíte plakat vy sama :-)

Nechápu to a fakt mi to není jasné. Člověk se těší na to, až se mu naskytne volný den, aby udělat ty věci, na které není celý rok čas, a když už má konečně volno, neví, co dřív.

Tak přesně tohle se mi nedavno stalo. Přede mnou byl krásný víkend a úplně volná sobota. Ještě v pátek, než jsem usínala, probírala jsem si, co tak budu po celou sobotu dělat, abych všechno postupně stihla. Jenže ouvej. Z celého přemýšlení a uvažování, jsem nakonec usnula. To by nevadilo, spánku se mi také poslední dobou moc nedostává. Co se hold nestihne ve dne, musí se, chtě nechte, dodělat v noci.

Druhý den ráno jsem se nějak nemohla probrat. Dopřála jsem si silný šálek kávy a jogurt a vrhla se do prvních povinností. Nejdříve přečíst knihu, potom napsat pár otázek a další knihu. Pěkně jsem si naplánovala školní požadavky.

Nečekané komplikace nastaly už při prvním čtení. Kniha se mi nelíbila, zadrhávala jsem se a celý boj s písmenky vyvrcholil, když jsem ztratila úplnou poentu o textu. A tak v dobrém úmyslu jsem usedla k počítači a začala tvořit otázku ke zkoušce. Ta se mi kupodivu dařila. Jenže dopoledne uběhlo jako voda, kručení v bříšku vyžadovalo přestávku na oběd, a tak nebylo zbytí.

Jenže po dobrém jídle se již nedá moc pracovat. Ověřila jsem si to při čtení druhé knihy. Klížení očí mi nedalo, čas na provětrání venku nebyl, tak jsem si aspoň oteřela okno. Den se začal pomalu chýlit, najednou se šeřilo, v televizi dávali Večerníček a já byla najedno v pyžamu.

Celkové ohlédnutí za dnem? Jedna otázka, žádná přečtená kniha. Volný den vyšel tedy úplně na stejno s tím, když nestíhám a dělám páté přes deváté. K čemu tedy je celý volný den, když člověk nic víc než jindy neudělá? Znáte někdo odpověď?

Dneska jsem se podívala do kalendáře a "nečekaně" zjistila, že už máme 24. listopadu, což znamená, že přesně za měsíc budou Vánoce. Jako každoročně si říkám: "Na dárky je ještě dost času. Všechno stihnu úplně hravě". Jenže, měsíc uteče jako voda a já jako obvykle zjistím, že nemám nejen nic koupeného, ale nemám ani žádnou inspiraci. Nikdo jistě nepohrdne každoročním přídělem drogerie, ale přála bych si už konečně vymyslet nějaké originální dárky pro své blízké. No, uvidíme letos, třeba mě něco napadne.