Na včerejšek jsem se docela těšila. Myslela jsem, že půjdu na ultrazvuk a dozvím se pohlaví našeho miminka. Bohužel ten den začal úplně jinak. Probudil mě zvuk telefonu. V tu chvíli jsem nevěděla, zda je to buzení nebo hovor (na budík už jsem dlouho nevstávala :-D ).Vzala jsem do ruky telefon. Byl to hovor a volal manžel. Bylo mi divné, proč mi volá, když ví, že ještě spíme. Rozespalým hlasem jsem se ho ptala, co se děje. Odpověděl mi, že bourali a jsou s autem ve stoce. V tu chvíli jsem se probrala a začala zjišťovat informace, zda se jim nic nestalo atd. Tvrdil, že nic, že čekají na odtahovku. Pak když mi začalo vše docházet, tak jsem mu ještě volala pro bližší informace. Manžel neměl pás, takže prorazil hlavou pření sklo, tchán (řidič) si pouze trochu narazil ruku o volant. Pak když jsem jela k doktorovi a viděla jsem známého s odtahovkou a na ní tchánovo auto, tak jsem se opět rozklepala. Po příjezdu do nemocnice jsem se dozvěděla, že má pan primář moc práce a nestíhá, takže si budu muset počkat. Když už jsem se pomalu dostala na řadu, tak nám sdělil, že odchází na vizitu. Počkala jsem si tam celkem cca 2 hodiny. Myslela jsem, že za tu dobu se trochu uklidním a nebude na mě nic znát. Bohužel když mi sestřička měřila tlak a naměřila 160/80, tak jsem musela s pravdou ven. Na ultrazvuk jdu až za 14dní, tak snad už se konečně dozvíme něco o mrňouskovi. Uklidnila jsem se až večer, když jsme si vyrazili s Evou(Evíkh) a jejím přítelem na večeři. Jsem ráda, že ten den dopadl alespoň takto, i když auto je asi na odpis.