Nedávno jsem si přerovnala šatní skříň a vyřadila veškeré oblečení, které už nenosím. Byl toho vrchovatý prádelní koš poskládaného šatstva. Dopředu jsem se rozhodla, že ho věnuju na charitu. Našla jsem si na netu stránky Červeného kříže a na nejbližší pobočku do Tábora jsem napsala mail. Paní mi odpověděla, že oblečení berou, musí být čisté a nepoškozené, dopravit nejlépe v igelitovém pytli. Napsala mi i úřední hodiny a na mou žádost i přesnou adresu.

Tuto středu jsem se s oblečením vypravila na místo určení. Nebylo to vůbec jednoduché. Ptala jsem se z auta kolemjdoucích, pak jsem zaparkovala a vydala se pátrat osobně. Obcházela jsem ulicí a hledala nějaké označení. Mezi křovím jsem potkala slečnu venčící pejska a na můj dotaz, že by tu někde měla být pobočka Červeného kříže, mi odpověděla, že je to ono. Budova vypadala jak ze starých filmů pro pamětníky.  Zazvonila jsem a stiskla kliku. Uvnitř asi tak 70-tiletá paní právě mobilovala a kolem ní se všude vršily pytle plné šatstva. Slušně jsem čekala, až dotelefonuje, pytel jsem držela u nohy. "Nesete oblečení ? Ale my nebereme." Vysvětlila jsem jí, že jsem se ptala mailem a že jsem ho měla dovézt. Mlčky mne dovedla do malé místnosti, kde byla další paní u žehlicího prkna. Všude kolem oblečení a boty. Když jsem jí uklidnila, že pytel nebudu chtít vrátit, rozloučila jsem se a pádila pryč.

Cestou domů jsem vychytala kolony, kde se dalo a pořád mi v hlavě lítolo, jestli mi to vůbec za to stálo. Nechci vyhazovat oblečení k popelnici, může přeci někomu přijít vhod. Jeden český film se přece jmenoval Musíme si pomáhat...