Včera jsme měli u nás ve vsi Hasičský ples. Vzhledem k tomu, že jsme se s MarťouSl vložily do shánění a organizování tomboly, neskromně jsme si užívaly zdárný průběh večera :o))

Hostů se nám sešel plný sál a neměli si skoro všichni kam posedat. Zpěvačka hned na úvod nastínila všem, že si pořadatelé letos připravili vskutku pestrý program :o) Hned po první sérii písniček přišly na řadu mažoretky z nedaleké základní školy. Všechny bedlivě sledovali rodiče a trenérka. Odměnili jsme je bouřlivým potleskem, malým pohoštěním a holky mohly odjet domů. Po další sérii písní k tanci i poslechu už následovalo vystoupení břišních tanečnic. Jednu jsme si pamatovali od loňska, ale trošku nám zhubla a změnila barvu vlasů. Celkem byly tanečnice 3 - 2 tancovaly spolu a 1 sólově. Jejich vystoupení sledovali pozorně nejen návštěvníci plesu, ale i hosté z výčepu. Pak už jsme se vydali do terénu a prodávali lístky do tomboly. Ze začátku nám to pěkně přibývalo, ale ti co si vylosovali nevýherní lístečky začali propadat zoufalství a další pokusy o štěstí už vzdávali. Nakonec se nám podařilo prodat všechny připravené lístky.

Po půlnoční přestávce a občerstvení kapely, kdy už jsme vydávali tombolu a někteří hosté nám začali i odcházet domů, ještě proběhlo losování 10 cen ze vstupenek. Tím jsme vyčerpali veškeré věcné ceny a mohli se už jen bavit. Zatancovala jsem si i s naším panem starostou a na Sokolíky jsem dokonce vyskočila na stůl, což normálně nedělám :oD

Domů se mi nechtělo a tak jsem patřila k malé skupince, která nakonec Zámek zamykala....

Jsem zvědavá na fotky, protože opět nechyběli členové našeho fotokroužku, takže bude i dokumentace :o)

Nedávno jsem si přerovnala šatní skříň a vyřadila veškeré oblečení, které už nenosím. Byl toho vrchovatý prádelní koš poskládaného šatstva. Dopředu jsem se rozhodla, že ho věnuju na charitu. Našla jsem si na netu stránky Červeného kříže a na nejbližší pobočku do Tábora jsem napsala mail. Paní mi odpověděla, že oblečení berou, musí být čisté a nepoškozené, dopravit nejlépe v igelitovém pytli. Napsala mi i úřední hodiny a na mou žádost i přesnou adresu.

Tuto středu jsem se s oblečením vypravila na místo určení. Nebylo to vůbec jednoduché. Ptala jsem se z auta kolemjdoucích, pak jsem zaparkovala a vydala se pátrat osobně. Obcházela jsem ulicí a hledala nějaké označení. Mezi křovím jsem potkala slečnu venčící pejska a na můj dotaz, že by tu někde měla být pobočka Červeného kříže, mi odpověděla, že je to ono. Budova vypadala jak ze starých filmů pro pamětníky.  Zazvonila jsem a stiskla kliku. Uvnitř asi tak 70-tiletá paní právě mobilovala a kolem ní se všude vršily pytle plné šatstva. Slušně jsem čekala, až dotelefonuje, pytel jsem držela u nohy. "Nesete oblečení ? Ale my nebereme." Vysvětlila jsem jí, že jsem se ptala mailem a že jsem ho měla dovézt. Mlčky mne dovedla do malé místnosti, kde byla další paní u žehlicího prkna. Všude kolem oblečení a boty. Když jsem jí uklidnila, že pytel nebudu chtít vrátit, rozloučila jsem se a pádila pryč.

Cestou domů jsem vychytala kolony, kde se dalo a pořád mi v hlavě lítolo, jestli mi to vůbec za to stálo. Nechci vyhazovat oblečení k popelnici, může přeci někomu přijít vhod. Jeden český film se přece jmenoval Musíme si pomáhat...

Také se vám to někdy stává, že se vám sejde několik návštěvních restů ? "Ukažte se taky někdy!", "A kdy zajedete?", "Vy se na nás ani nepřijedete podívat...."... a já na všechny tyto připomínky reagovala slovy. "V červenci mám 14 dní v kuse, 1. týden budeme pryč, tak ten další to stihneme".....

Z dovolené jsme se vrátili v neděli, ještě v pondělí jsme se Šimíkem rozjížděli, ale povedlo se. V úterý odpoledne jsem stihla navštívit kamarádku v Soběslavi a večer ještě "navíc" se sejít s bývalými spolužačkami ze střední. Na středu jsem měla naplánovaný sraz se spolužačkou, která sice žije v Praze, ale kdykoliv přijede k rodičům do Tábora, vždycky se ozve. Tentokrát tu jsou bez manžela, takže jsme za nimi se Šimíkem vyrazili do Tábora a navštívili jsme Človíčkov-dětský koutek v obchodním domě. Kluci si spolu pohráli a my rozebraly kde co :oD  Večer jsme s MarťouSl navštívily naši místní hospůdku s cukrárnou, tam jsme taky dlouho nebyly..... :o))  Dneska, ve čtvrtek, jsme pozvaní k přítelovo bratrovi a jeho přítelkyni a potom se zajedu podívat na rodiče, protože mají dnes výjimečně oba odpoledne volno. Večer se už jen naložíme do bazénu, protože už je zase slunečno a jasno.

Ještě mi zbyde několik návštěv, ale kamarádka je učitelka, takže tam by to neměl být problém a další má skoro 2 měsíční miminko, tak ta nám taky nikam neuteče :o))

Jak jsem tady před odjezdem i po návratu avizovala, strávili jsme s rodinkou dovolenou v Chorvatsku.Místem našeho pobytu bylo městečko Gradac, slovy katalogu: Příjemné městečko ležící pod masívem pohoří Rilić je nejjižnějším letoviskem Makarské riviéry. Od Makarské je vzdálen 40 km, situován na polovině cesty mezi Splitem a Dubrovnikem. 

Je pravda, že hory nad celým pobřežím Chorvatska vytváří nádherné panorama, které nás uchvátilo hned při příjezdu. Cesta tam trvala 15 hodin, ale šlo to zvládnout a ani dětské osazenstvo autobusu s tím nemělo žádný problém. Do letoviska Gradac jsme z celého autobusu jeli jen my 3 :o) V "hotelu", který sice chorvati nazývali pansion, v jídelně i na pláži jsme byli samí češi a slováci, takže jsme opravdu nemuseli mít strach, že si nebudeme rozumět.

Počasí nám přálo víc než dost, poslední 3 dny pobytu se snad ještě víc oteplilo, takže ráno nastávaly na pláži boje o místa pod borovicemi a palmami. Nám se osvědčilo místo na chodníku pod borovicí, drobné oblázky na pláži totiž nebyly moc drobné, ale šlo si ně zvyknout. Ani mírný vstup do moře, popisovaný v katalogu nebyl tak mírný a v 10 m od břehu nikdo nestačil. Šimík ale se svými rukávky byl jak torpédo všichni se bavili, když se rozjel. Odpolední vlny také nebyly nijak děsivé, příjemně nás pohupovaly a těm co leželi na spodní části pláže příjemně osvěžovaly nohy :o)

Stravovali jsme se polopenzí formou švédských stolů, ráno jsme dávali přednost míchaným vajíčkům, salámům, sýrům, Šimík jemným párkům. Večer se podávaly ryby, rybičky, kuřecí maso, vepřové, těstoviny, brambory, rýže, mušle, zelenina, dezerty-pudinky, rolády, atd.

Siesta se v Chorvatsku nedrží, takže jsme si dělali polední klid sami, většinou jsme nejdřív zašli někam na něco malého, a pak jsme se odebrali na pokoj, kde jsme relaxovali.

Kolem 17 hodiny jsme se vraceli na pláž, kde jsme vydrželi asi do 19 hodiny, pak jsme se upravili na večeři a po ní jsme se vydávali na pravidelné procházky do centra. Malíř portrétoval, hospůdky žily nejdříve končícím fotbalovým mistrovstvím a pak už "jen" turistickým ruchem. Někdy se Šimík tak unavil, že jsme ho museli nést v náručí a očička se mu zavírala.

V sobotu, poslední den pobytu, jsme museli ráno do 9 hodin vyklidit pokoj, došli jsme si na poslední snídani a až do podvečera jsme měli volno na poslední chytání slunečních paprsků, užívání moře a dokupování suvenýrů. Do autobusu jsme nastupovali za teploty 35°C a po 13 hodinách jízdy nás v Čechách zchladilo celým 15°C.

Dovolenou jsme si užili, něco jsem nafotila, takže "snad" přikládám i pár fotek.

Ač si to nikdo z nás nechce připustit, čas letí a nedá se zastavit :o) Tuto sobotu, 22.května jsem spolu se svými spolužáky absolvovala sraz ze základní školy po 20 letech...

Vzhledem k tomu, že některé spolužáky potkávám celkem pravidelně, některé vídám jen na našich ne-pravidelných srazech. Když přišla pozvánka na tenhle výroční, 1 bývalý spolužák to komentoval slovy:" Není nějaká chyba v číslovce, vždyť jsme nedávno balili bačkory a výkresy".

Průběžně se naše srazy tříd A+B potýkaly s nízkou návštěvností, někdo rodil, někdo kojil.... ale letos se nám to opravdu povedlo: z 35 nás dorazilo úctyhodných 27. Příjemně jsme si popovídali -  kde kdo bydlí, co dělá, kolik má dětí, kluci řešili auta, motorky a sbírky veteránů. Ač nedorazil nikdo z našich vyučujících, vydrželi jsme v restauraci až do zavírací doby. Jelikož jsme byli opravdu výborně rozjetí, rozhodli jsme se pokračovat na diskotéku. Zdravé jádro tentokrát čítalo asi 4 plné  taxíky :o) Stihli jsme si ještě zatancovat, podiskutovat a pak už se každý vypravil na kutě.

Jsem zvědavá na fotodokumentaci, která se během pár dnů objeví na serveru Spolužáci :oD