[avatar]

Přezdívka

O mně:
Zaměstnání:
Poslední přihlášení: 3. 3. 2016 14:24
Datum registrace: 30. 5. 2008 20:46
e-mail:
Věk:

Krásný slunečný víkend

16. 8. 2009 20:10, komentáře: 8/0

V pátek večer jsem odjela k příteli. Společně jsme strávili krásný víkend.

Jelikož měl narozeniny, dostal ode mě nádherný dárek a již jsme dva, co se na Paříž těší :-)

Jak v pátek tak i v sobotu jsme šli spát dosti pozdě, takže vstávání bylo kruté. Než jsem se probrala, nabrala síly do dalšího dne, bylo skoro deset hodin. Ale co, však je víkend a nic dělat nemusíme. No, nemusíme, měli bychom, ale potřebujeme oba dva oddech.

A tak jsme skoro nic nedělali, jen odpočívali, byli na návštěvě u švagra, u známých, avšak i na chatě, kde jsem si v klidu četla další knihu.

Dokonce jsme si neodpustili grilování. Vyhrálo ražniči, které nebylo špatné, ale ani tak vynikající, jako špízy přítelova taťky, leč i přesto jsme si pochutnali.

Každý den jsem se pro zajímavost vážila. Váha ukazovala 57,4 kilogramů, někdy 57,7. Jsem spokojená a hlavně překvapená, jak je možné, že jsem zhubla, když již nehubnu? No, možná je to tou sílou zeleniny a ovoce, jimiž se cpu :-)

Nyní jsem doma a datluji do klávesnice, abych alespoň ve zkratce přiblížila předešlé slunečné dny.

Jinak kocourek je v pořádku, na kontrolu s ním asi zítra nepůjdeme, i když bychom měli. No, nejsou peníze, nemám brigádu a dávat za něj další stokorunu si již nemohu dovolit :-( Hlavní však je, že se mu ulevilo a pomalu se uzdravuje. Raději rychle zaklepat. Ťuk, ťuk, ťuk!!

Rudý den

12. 8. 2009 19:56, komentáře: 54/0

Raději bych dnes ani nevstala, nic by se nestalo, kdybych celý den prospala. No, neprožila bych toliko negativního.

Po probuzení jsem byla jako vyoraná myš. Ach jo, to už je hrozné. Každé ráno se dávat dohromady po noci, kdy se budím, přemýšlím, sny se mi zdají - ale ne hezké. Nespím tvrdě, stačí málo a jsem vzhůru. Než opět zaberu, převaluji se na posteli ze strany na stranu, až se takříkajíc utřískám a usnu.

Klid! Však o nic nejde, ne?! Nejde, jen v podstatě o to, že v září po mně budou chtít téma práce, které jsem ještě nevymyslela. Ale jinak skutečně o nic nejde, že!

To je pech, todleto :-/

Bez nálady, unavená, s myšlenkami neustále probíhajícími hlavou jsem se šla nasnídat. Cestou jsem narazila na Vrkala, jak leží na gauči a spinká. Chudák, má rýmu, tudíž trošičku chrápe :-)

Po snídani jsem se vrhla na dokončení skenování potřebných materiálů, co jsem si včera sehnala. Pak jsem si četla, ale skoro nic si z knihy nepamatuji, stále jsem přemýšlela nad studiem. Už jsem vážně na palici! Mé-he! Nemáte číslo na Chocholouška? :-))

Trocha humoru být musí.

Bohužel, nyní končí všechna sranda a přichází krutá realita. Krutá natolik, až se mi zvedl žaludek! Ale nepředbíhat, hezky popořadě!

Po obědě se z obývacího pokoje ozývalo kocourovo pšikání. Prskal, což není nic neobvyklého, když má rýmu.

Ovšem to by nesměl mít červenou rýmu!

Kdepak rýma a kdepak ještě k tomu červená. Krev!! Krev to byla. Kocourek se dusil krví. Prskal, snažil se ji dostat z čumáčku. Nešlo mu to. Prskal, chroptil, dusil se!

Co teď?! Při pohledu na ubohého tvora, který se mi dusil před očima, mi bylo zle! Nejen od srdce. Množství krve linoucí se z kocourova čumáčku můj žaludek nedokázal přejít bez reakce. Natáhlo se mi. Musela jsem se odvrátit čelem od trpícího čtyřnohého člena rodiny, protože bych neudržela obsah žaludku na svém místě.

Jenže co s ním? Co s Vrkálkem, kocourkem, u něhož jeden neví, zda se vzpamatuje, či mele z posledního?

Bylo mi na brečení. Hodně jsem se přemáhala. Byla jsem v koncích, nevěděla jsem, jak mu pomoci. Zda se vůbec něco dělat dá. Jestli se vzpamatuje, či udeřila jeho hodinka -.

Hrůza a děs!

Se sestrami, ale i s mamkou, jsme se dohodly, že vyhrabu starou cestovní tašku, do níž pomalu uložíme kocourka, a zajdeme s ním k veterináři, aby mu pomohl, nebo ukončil jeho trápení. Skutečně jsme nevěděly, co dělat, co čekat.

Naskytl se problém první. Kde mám tu tašku? Instinktivně jsem vylezla na půdu, prohrabala se ve svých věcech, až jsem ji našla.

První problém vyřešen, hurá!

Avšak nebyl prvním ani posledním. Druhým a to podstatným problémem byla ordinační doba našeho veterináře. Otevírá až od půl třetí. Takže jsme musely se sestrami čekat.

Kocourkovi se podařilo doprskat krev a zklidnit se. Lehl si, odpočíval a nabíral síly, i když ještě několikrát se nám "dusil".

Krev byla všude. Fuj, to bylo něco na můj žaludek. Houpal se mi jako o závod, div že jsem se nepozvracela na místě - a několikrát!

Deka na gauči již červená, byla ještě červenější.

Koberec se krvavému útoku nevyhnul a taktéž byl poznamenán. Pak ještě i záclona, ubrus, parapet, zkrátka vše, kde se Vrkal začal dusit krví, a všude tam, kam až rudou tekutinu doprsknul.

Nepěkný to zážitek, brrr!

Ve dvě hodiny jsme byly se sestrami nervózní jako sáňky v létě. Kocourek odpočíval, taška byla připravena. Bohužel, žádnou přepravku, která je pro kočky rozhodně lepší, jak malá cestovní taška, nevedeme.

S Terkou jsme Vrkálka nasoukaly do tašky. Nelíbilo se mu to, brečel, i když kloudně ani nemohl. Nechaly jsme mu průzor na vzduch, ale ne moc velký, aby nevyskočil.

Mrskal sebou, brečel, až se zakuckal. A to bylo celou cestu až k veterináři. Příšerná cesta!

Jen co jsme dorazily do budovy, v níž má zvěrolékař ordinaci, klepala jsem několikrát na dveře ordinace. No, bušila bude výstižnější. Byla jsem vyklepaná, bála jsem se o kocourka, který stále mňaukal - brečel.

Jakmile se otevřely dveře, bylo mi o poznání lépe, ale poté se mi zase psychicky přitížilo. Zatlačila jsem slzy. Nemám ráda, když někdo naříká, a to jak člověk, tak zvíře. A navíc je-li kocourek od krve a ještě se jí dáví.

Po vyšetření dostal antibiotika, něco na uklidnění, prý se mu udělá lépe. V pátek máme zajít na kontrolu. Díky bohu za ty dary!

Zaplatily jsme, uložily Vrkálka do tašky, kam se mu nechtělo. Začal brečet, mňaukal celou cestu domů. Hnaly jsme, abychom byly co nejdříve v domě, kde jej vypustíme, aby se uklidnil. Chudák!

Ještě teď, když píši, se mi slzy derou do očí.

Skutečně se mu ulevilo. Hurá! Jen ještě párkrát vyprskal krev, ale pak se uklidnil, odpočíval a nyní vypadá a je mu o něco lépe.

A co že mu to vlastně je?

Vše začalo obyčejnou rýmou, která však přešla v krvavý hlen a nakonec v rudou tekutinu samotnou.

Prý mu praskla nějaká žilka, načež nastalo krvavé pšikání. Měl i zvýšenou teplotu. Ale co je dobré, na plíce se mu to nedostalo, přišly jsme včas!

Já vím, možná je to banalita, ale já měla takový strach. Bála jsem se, že nám zemře před očima, že se utrápí a odejde na věčnost tak mladý!

Musím to zaklepat. Žije, je mu lépe, dostane se z toho!!

Uf, jdu si maličko zacvičit, potřebuji přijít na jiné myšlenky, nechci myslet na studium a hlavně ne na dnešní rudý den.

Mám titul

11. 8. 2009 20:03, komentáře: 7/0

Ano, je to tak. Vlastním titul "magor".

Už blbnu, fakt, že jo :-( Plaším, vymýšlím katastrofické scénáře nejen přes den, ale i v noci a díky tomu kloudně nespím, budím se. Ráno jsem jako vyoraná myš. No jo, někdo zkrátka musí být plašanem, nervákem, někdo musí mít bujnou fantazii, no ne? :-) Ale proč právě já? Proč jsem to já, která se nervuje a dokonce i o prázdninách, kdy škola není? Ach jo, to je doopravdy pech :-/

Abych neměla důvod plašit, být nervózní a psát katastrofické scénáře, rozhodla jsem se něco pořádného udělat. No, jestli bylo tím něčím pořádným myšleno částečná změna vizáže, tak jsem uspěla. A jestli se mezi "něco pořádného" řadí koupě kalhot, kalhotek a další části dárku pro přítele, uspěla jsem podruhé. A mohu-li tam zařadit půjčení si šesti knih ke studování a dále také četbu rozečtené knihy, tak opět odškrtávám - splněno.

Co jsem ještě dělala? Bylo toho více, od snídaně, přes svačinu, oběd, druhou svačinu až po večeři, kdy jsem ukuchtila lečo z paprik a rajčat, jelikož se začínaly pomalu, ale jistě, kazit. Mňam, pochutnala jsem si já, taťka a mamka. Sestry lečo nesnesou, nevoní jim, natož aby jej pozřely :-)

Chtěla jsem také cvičit, leč jsem nucena tuto aktivitu ponechat zítřejšímu dni. Co však nevynechám je pořádné promasírování pokožky a následné namazání se zpevňujícím tělovým mlékem.

A pak spát. A hlavně žádné katastrofické scénáře! Spát jako miminko, v klidu, bez zlých nočních můr, děsů. Spát klidným, ničím nerušeným spánkem až do rána.

Nákupní horečka

10. 8. 2009 19:47, komentáře: 12/0

Ráno jsme se sestrou popadly balíky a táhly je na poštu. Jen co jsme se jich "zbavily", koupila jsem si korespondenční lístky, nadepsala na ně potřebné údaje, včetně řešení křížovek, a odeslala.

Cestou z pošty jsem přemýšlela, kam dále. Nakonec zvítězilo knihkupectví, kde jsem si koupila knihu, kterou po přečtení zařadím do seznamu prostudované literatury.

Když jsme s Terkou vyšly z knihkupectví, namířily jsme si to k vietnamským obchodníkům. Já se dívala po kalhotách, sestra po podprsenkách. Nakonec jsme odcházely takto: sestra kalhoty, já nic :-)

Zahájily jsme druhé kolo a vešly do dalšího obchodu s oblečením. Zde jsem vybírala kalhoty rovněž, ale taktéž si žádné nevybrala. Terka si koupila podprsenku, já též, ona ještě gumičky do vlasů a já dárek pro přítele.

Dnes jsem utratila celkem 307 Kč. No, a opět musím šetřit :-) Ale radost jsem si udělala pořádnou, jen mě mrzí, že jsem nesehnala žádné kalhoty. Nebyla velikost? Byla, skoro u každých kalhot, ale jejich střih, design mě nezaujal. Nemám ráda styl "otrhanec", "pařmen" a "vagabund". To skutečně ne, na to jsem již "stará" :-)) Pravda, ani v mých "nácti" letech se mi nic takového nelíbilo.

Odpoledne jsem zasedla k počítači a vytvářela další z grafických návrhů. Stihla jsem jej dokončit a nyní leží přede mnou ve vší své kráse "prohnaný" tiskem. Paráda, jsem dobrá. Samochvála smrdí, ale ne v tomto případě :-) Proč ne? Protože ... ale to nesmím prozradit. Třeba časem ;-)

 

Boj se, boj!

9. 8. 2009 19:12, komentáře: 6/0

A konečně neděle, která je odvozena od slova "nedělat" - takže nic nedělám. Je to tak, ne? :-)

Ráno jsem se utíkala zvážit. Jelikož má přítel digitální váhu, přesně vím, kolik vážím. Na váhu jsem si však stoupla se zavřenýma očima a pro jistotu i s dlaněmi překrývajícími oční víčka.

Bojíš se? Bojím, odpověděla jsem svému svědomí, které bylo černé jako uhel!

Tak se boj! dostalo se mi odpovědi.

Bojím, bojím, ale přesto se hrdinsky podívám pravdě do očí a -. Nemusím se bát! Není důvod! Číslice hovoří jasně. A kolik že vážím? Překvapeně jsem zírala - a to doslova! - na hodnotu 57,4 kilogramů!Jupí, juchů!

Snídaně mi chutnala snad jako ještě nikdy předtím :-) Jak já byla šťastná, že jsem zase na své váze!

Jméno: Heslo:

Diskutované články

Kudrnaté, rovné nebo rozcuchané? Zvolte účes, který vám sedí

Kudrnaté, rovné nebo rozcuchané? Zvolte účes, který vám sedí

Pokud šaty dělají člověka, pak vlasy dělají obličej. Dokreslují ho, hrají si s ním pomocí střihu a barev. Společně s krásně upravenými vlasy, hezkým oblečením a střízlivým make-upem vytvoříte jednotu, které se říká krása.

Online setkání: Ptejte se psycholožky

Online setkání: Ptejte se psycholožky

V dalším online setkání máte možnost ptát se naší psycholožky PhDr. Kateřiny Stibalové. Paní doktorka bude na vaše dotazy v diskuzi odpovídat postupně.

Pomerančová kůže - trest za pohodlí?

Pomerančová kůže - trest za pohodlí?

Říká se jí celulitida, odborně dermopanikuloza. Označení pomerančová kůže je jemnější, ale jedná se o jedno a totéž – tuk hromadící se pod pokožkou jako sražený tvaroh.

Aktuálně z blogů

Diskuzní fórum