Když jsem dnes odpoledne jela z práce, stal se mi zázrak.
Nastoupila jsem do přeplněného metra. Na pravém rameni velkou kabelku, v levé ruce druhou tašku plnou těžkých desek a papírů. Nezbylo na mě místo u tyče, a tak jsem si dala předsevzetí udržet rovnováhu (ještě k tomu na podpatcích) alespoň dvě stanice bez pádu! Rozkročila jsem se, aby má stabilita byla o něco větší, pevně chytla obě tašky, abych nedala šanci žádnému kapsáři, a zhluboka se nadechla. Metro se rozjelo. Muž, který seděl pode mnou, najednou prudce vstal, až mě trochu vyděsil.
"Slečno, posaďte se, přece s těmi těžkými taškami nebudete stát a balancovat," řekl a usmál se na mě.
Byla jsem tak v šoku, že jsem nevěděla, co odpovědět. S rozpačitým úsměvem a mnohonásobným děkováním jsem se usadila. Tak oni ti gentlemani ještě nevymřeli, a já myslela, že ano...
Celých pět stanic, které zbývaly do mého výstupu z metra, se všichni ostatní dívali střídavě na mě a na toho ochotného a galantního pána, jako bychom oba dva byli divní. Jako by celé to gentlemanství bylo v dnešní době tak trochu divné...
