Asi každý rodič má strach o své dítě či děti. U nás doma tomu nebylo nikdy jinak. Jsme čtyřčlenná rodina. Rodiče, já a můj o rok mladší bratr Pavel. Moji rodičové si toho strachu, především o mně, prožili už habaděj. Nejednou jsem strávila pár dní v nemocnici…
Začalo to v mých šesti letech, kdy jsem ještě jako hodně malé dítě musela poprvé sama do nemocnice se zánětem středního ucha. Je to už moc dávno a tak si na tuto dobu už moc nevzpomínám. Tudíž ani z této situace nemohu vyjádřit obavy mých rodičů. Jen vím, že určitě byly.
Další můj pobyt v nemocnici proběhl v mých 12 - ti a 13 - ti letech, kdy jsem si jeden rok zlomila pravý loket a o rok později levý loket. Jelikož to byla „jen“ komplikovaná zlomenina, tak obavy o mé zdraví rodiče sice měli, ale nebylo to nic proti tomu, co se mi stalo o pár let později. Konkrétně v mých 16 - ti letech.
Jako rebelující dítě jsem užívala života naplno, tzn. časté, lépe řečeno každotýdenní zábavy, diskotéky apod. K rodičům jsem vždy byla upřímná, a proto mi i mohli věřit a pouštět mě téměř kamkoliv. Jednoho dne jsem se svým tehdejším čtrnáctidenním přítelem byla pozvaná na narozeniny jeho nejlepšího kamaráda. S radostí jsem se téhle oslavy zúčastnila. V takovéto společnosti jsem se cítila velice dobře, protože jsem tam patřila mezi nejmladší a starší kluci mě docela zajímali. Hlavní roli na této oslavě hrál samozřejmě alkohol. Nemohla jsem odmítnout tzv. „panáky na zdraví“. Pár panáků tequily ale udělaly své. V alkoholovém opojení jsem přepadla přes zábradlí na schody a následně ze schodů až úplně dolů. Jelikož jsem byla dost mimo a ležela v kaluži krve, tak mi byla přivolána záchranná služba. Následně se přiřítili i rodiče, když jim zavolala jedna zúčastněná této oslavy. Pro rodiče to byl zlej sen mě takhle vidět. Když mě mamka viděla ležet na zemi, její rodičovský pud byl v té chvíli tak silný, že propadla potoku slz a strachu o můj mladý život. Říká se, že muži nepláčou. Tenkrát plakal i můj taťka. Naštěstí jsem měla veliké štěstí a můj stav nebyl nijak vážný. Sice jsem si pár dní musela poležet v nemocnici, ale to jen kvůli malému operačnímu zákroku a slabému otřesu mozku. Pak následovalo propuštění do domácího léčení, kde o mně mamka pečovala, jak jen mohla. Někdy možná až moc.
Od té doby jsem měla na pár let s úrazama klid. Až zase loni se to zlomilo. Ze slunečného prázdninového odpoledne, které jsem chtěla se svým nynějším přítelem strávit na koupališti, jsem ho strávila na pohotovosti a následně i na sádrovně. Už předem jsem měla obavy, jak budou reagovat rodiče na to, až mě zase uvidí se zasádrovaným loktem. Nejdřív jsem se přišla ukázat mamce, která když mě uviděla, tak se rozbrečela a následně mě takříkajíc sprdla. Co jsem to zase kde vyváděla a že na sebe nemůžu dávat víc pozor. Zato taťka, ten se se mnou skoro ani nebavil. Ale bohužel to nebyla ani trochu moje vina, prostě jsem jen hloupě zakopla. Celý víkend, který byl pro mě ten nejdelší v životě, jsem myslela na to nejhorší. Protože pokud bych ten loket měla znovu zlomený, tak bych už měla menší šanci na jeho běžné používání. Hned v pondělí ráno jsme tedy vyrazili já, můj přítel a mamka do nemocnice, kde jsem se měla dozvědět, zda je to zlomené nebo jen naražené. Naštěstí to dopadlo dobře a loket byl jen naraženej. Jakmile mě odpoledne taťka uviděl, bez sádry, byl už zase v pohodě. Na rok jsem pak měla klid.
O rok později, tzn. o letošních prázdninách jsem si opět narazila ruku, tentokrát jen zápěstí, které jsem ještě zlomené neměla. To už jsem raději neřešila nemocnicí, ale přečkala jsem víkend v bolestech a hned v pondělí vyrazila ke svému obvodnímu lékaři. Ten mě raději poslal na rentgen, který naštěstí máme na naší poliklinice ve Velké Bíteši. Rentgen ukázal, že je to opět jen naražené. Ale jak už znám doktory v nemocnicích, tak mi bylo jasné, že by mi tu ruku do sádry preventivně dali. A sádra by byl jen další důkaz mé nešikovnosti. A hlavně zbytečné obavy či kritika mých rodičů.
Co se týče úrazů, jsem já ta černá ovce rodiny.
