ŽIVOT JE HLEDÁNÍ

Dost otřepaná fráze. Kolikrát už jsem slyšela ta tři slova a vždy jen zasvěceně pokývala hlavou a pronesla něco jako „jo jo, to je pravda“. Taky se vám stává, že nějakou větu slyšíte stokrát, až vám začne lézt na nervy a teprve, když o ní přestanete uvažovat, pochopíte její smysl?

Život je hledání je jednou z těch abstraktních vět, ve které každý věří, ale málokdo chápe jejich úplný smysl, stejně jako Štěstí přeje připraveným nebo Odvážným patří svět. Dneska jsem vykoukla z okna a naskytla se mi úchvatná podívaná v podobě romanticky pocukrovaných stromů a ještě nerozbředlého sněhu všude kolem. Čekali jsme na tento obrázek již od poloviny listopadu, a ačkoli se nad námi matka příroda slitovala a spustila lehké sněžení na Štědrý večer, aby dovršila sváteční atmosféru, romantika jak z ruského filmu se prozatím nekonala. Až dnes. Přestože nemám ráda ani zimu ani sníh (zvlášt proto, že ve městě se ze sněhu vždycky stane odporná rozčvachtaná hmota neidentifikovatelného skupenství, která má jediný účel – zničit i ty nejkrásnější boty), dnešního rána mě výhled z okna vylože pohladil po duši. Jakoby mé hledání bylo u konce, což je dost paradoxní, nevzpomínám si, že bych kdy hledala „tu pravou zimu“.

Odvažuji se tvrdit, že to, co většina z nás hledá, je štěstí. Prosté, nenáročné, obyčejné štěstí. Život je tedy o hledání štěstí. Jistě, každého uspokojí něco jiného, pro mě by bylo štěstím mít hezkou práci, která se nebude tvářit jako práce, zázemí, kde bude všechno po mém (alespoň v těch hlavních bodech) a někdo, na koho se budu moci spolehnout, že mě za každých okolností podpoří. Člověk má ale jednu velmi nepříjemnou vlastnost a tou je až neuvěřitelná náchylnost k nespokojenosti. Může celý život něco hledat a ve chvíli, kdy kýžené skutečnosti konečně dosáhne, bude se z ní chvíli těšit, ale po čase si začne uvědomovat, že chtěl vlastně něco úplně jiného. Často od svých přátel slyším, že nevím, co chci a že bych si to měla rozmyslet. Ale kdo jsou, že mě mohou v tomto směru soudit? Nevěřím, že oni vědí, co chtějí. Možná si myslí, že to vědí, ale lidé mají tendenci chtít přesně to, co je pro ně nejhorší. Neumí si zvolit tu správnou z cest, po nichž se ubírat, snaží se o pozici, která je nakonec obere o to, co v životě pokládali za samozřejmost, ale přitom to byla jediná věc, která je činila šťastnými.

Je tedy dobře, že život je hledání? Pasivní postoj k životu není zrovna v módě, spíš platí pravidlo musíš být tvrdý a urvat si pro sebe co největší kus, ale není drobná pasivita tím, co nám život činí alespoň trochu snesitelným? Na chvíli se zastavit, přestat se honit za tím či oním a rozmyslet si, co vlastně od života chci a rozhlédnout se kolem, jestli to náhodou už nemám, aniž bych si toho všiml. Nebo se opravdu tolik bojíme být šťastní, že musíme neustále hledat nové a nové zdoje toho opojného pocitu, aniž bychom byli schopni si ho náležite vychutnat, když konečně přiletí?