ŽIVOT JE HLEDÁNÍ

Dost otřepaná fráze. Kolikrát už jsem slyšela ta tři slova a vždy jen zasvěceně pokývala hlavou a pronesla něco jako „jo jo, to je pravda“. Taky se vám stává, že nějakou větu slyšíte stokrát, až vám začne lézt na nervy a teprve, když o ní přestanete uvažovat, pochopíte její smysl?

Život je hledání je jednou z těch abstraktních vět, ve které každý věří, ale málokdo chápe jejich úplný smysl, stejně jako Štěstí přeje připraveným nebo Odvážným patří svět. Dneska jsem vykoukla z okna a naskytla se mi úchvatná podívaná v podobě romanticky pocukrovaných stromů a ještě nerozbředlého sněhu všude kolem. Čekali jsme na tento obrázek již od poloviny listopadu, a ačkoli se nad námi matka příroda slitovala a spustila lehké sněžení na Štědrý večer, aby dovršila sváteční atmosféru, romantika jak z ruského filmu se prozatím nekonala. Až dnes. Přestože nemám ráda ani zimu ani sníh (zvlášt proto, že ve městě se ze sněhu vždycky stane odporná rozčvachtaná hmota neidentifikovatelného skupenství, která má jediný účel – zničit i ty nejkrásnější boty), dnešního rána mě výhled z okna vylože pohladil po duši. Jakoby mé hledání bylo u konce, což je dost paradoxní, nevzpomínám si, že bych kdy hledala „tu pravou zimu“.

Odvažuji se tvrdit, že to, co většina z nás hledá, je štěstí. Prosté, nenáročné, obyčejné štěstí. Život je tedy o hledání štěstí. Jistě, každého uspokojí něco jiného, pro mě by bylo štěstím mít hezkou práci, která se nebude tvářit jako práce, zázemí, kde bude všechno po mém (alespoň v těch hlavních bodech) a někdo, na koho se budu moci spolehnout, že mě za každých okolností podpoří. Člověk má ale jednu velmi nepříjemnou vlastnost a tou je až neuvěřitelná náchylnost k nespokojenosti. Může celý život něco hledat a ve chvíli, kdy kýžené skutečnosti konečně dosáhne, bude se z ní chvíli těšit, ale po čase si začne uvědomovat, že chtěl vlastně něco úplně jiného. Často od svých přátel slyším, že nevím, co chci a že bych si to měla rozmyslet. Ale kdo jsou, že mě mohou v tomto směru soudit? Nevěřím, že oni vědí, co chtějí. Možná si myslí, že to vědí, ale lidé mají tendenci chtít přesně to, co je pro ně nejhorší. Neumí si zvolit tu správnou z cest, po nichž se ubírat, snaží se o pozici, která je nakonec obere o to, co v životě pokládali za samozřejmost, ale přitom to byla jediná věc, která je činila šťastnými.

Je tedy dobře, že život je hledání? Pasivní postoj k životu není zrovna v módě, spíš platí pravidlo musíš být tvrdý a urvat si pro sebe co největší kus, ale není drobná pasivita tím, co nám život činí alespoň trochu snesitelným? Na chvíli se zastavit, přestat se honit za tím či oním a rozmyslet si, co vlastně od života chci a rozhlédnout se kolem, jestli to náhodou už nemám, aniž bych si toho všiml. Nebo se opravdu tolik bojíme být šťastní, že musíme neustále hledat nové a nové zdoje toho opojného pocitu, aniž bychom byli schopni si ho náležite vychutnat, když konečně přiletí?

PONDĚLKŮ JE TŘEBA

Krásné pondělí! Vím, že spousta lidí nemá pondělky moc v lásce a jejich postoj chápu. Přece jen je to nový začátek, sice ne tak vzácný jako Nový rok, ale nastává nový sedmidenní cyklus, během něhož se otevírají nové šance. To nám dává pocit naděje, ale zároveň jakoby se otevírala velká černá jáma. Ale jsou i takové pondělky, během nichž polovinu dopoledne prospím, vstanu jen aby se neřeklo a další hodinku klimbám nad snídaní u „Gilmorek“. Ještě v pyžamu narychlo opeču kuřecí, aby měl hladový budoucí kuchař co úst, až přijde vysílený ze školy a pak to přijde. Konec. Definitivní tečka za fenomenálním víkendem v podobě koupele vonící po šeříku. Tlumené světlo, knížka s příběhem ženy, která svou schopností žít navzdory ranám osudu uvádí v úžas všechny kolem a neuvěřitelně inspiruje své čtenáře (pro mě je Spisovatelkou – kdykoli tuto knihu čtu, mám neuvěřitelnou chuť tvořit). Voda smáčí kůži dekotlu v pravidelných intervalech jako příliv a odliv pobřeží a nic krom té mrňavé ztemnělé místnosti neexistuje. Hrubá žínka vydrhne každý centimentr těla téměř k nepoznání, peeling vyhladí nedokonalosti obličeje a dá mi pocit, že jsem konečně „čistá“. Lehká masáž pokožky hlavy při aplikaci šamponu konejší mé vnitřní dítě a ubezpečuje ho, že všechno bude zase dobré. A pak z té tmy vyjde do světla bytu úplně nový člověk. Zmocňuje se mě pocit, že teď, když jsem jaksepatří vylepšená, můžu dokázat cokoli si zamanu.

Co mě dokáže dohnat k nutnosti prožívat úkon kterým je obyčejná očista jako by byly vstupenkou do nirvány?To, že člověk prospí tři hodiny než nastoupí na dvanáctihodinovou směnu by přece mělo patřit k mládí. „Všichni“ to dělali, ačkoli nyní v jejich věku by je to zabilo a zasněně při takových vzpomínkách vzdychají „jo, to byly časy“. Když v noci není nuda sestávající z bezuzdného opíjení a proběhne i nějaká větší akce, která člověku rozproudí adrenalin v žilách a dovoluje mu poté ještě dlouho říkat „to bylo šílený, jo, u toho jsem byl“, může večer prohlásit za zdařilý. A pak není proč litovat toho, že jsem v práci úplně k ničemu a kdybych tam nebyla vůbec tak by se také nic nestalo (navrh s faktem, že byla neděle). Bolehlav a rozhoupaný žaludek se snesou, to, že zírám jak sůva z nudlí nikoho nezabije a zpomalené kognitivní schopnosti lidi kolem ještě pobaví. Tak k čemu ta nutnost téměř sakrální koupele?

Byl to večer jako každý jiný. Měla jsem na sobě úžasné nové šatičky z Batavie, experimentální nutkání mě přimělo obléknout si pod oranžovohnědé šatky tyrkysové tričko (pokud se vám to zdá nechutné, je to váš názor, podle mě to vypadalo hezky a vesele). Kozačky na vysokém klínu mi zajišťovaly poctivých desetcentimetrů výšky právě v nohách, kde mi chybí. Ze začátku to byla neuvěřitelná nuda, což vždy slibuje parádní dojezd. A taky že jo. Jak se nálada uvolní, oficiální hosté našeho oblíbeného podmiku zaplatí a vypadnou, čím dál víc nás baví jen tančít a zpívat, co to dá. Byla by to příjemná noc, jakých jsme už zažili hodně. Nalívali bychom si, na co bychom měli chuť, majitel baru a kamarád v jedné osobě by odmítal od nás přijmout platbu za zkonzumovaný alkohol, „protože peníze kazí charakter“. Nad ránem bychom se v poklidu rozešli a vzpomínali, jaký to byl příjemný večer.

Tak by tomu bylo nebýt jednoho idiota, který si nárokoval jednu z barových židliček jakožto přítel jedné ze servírek (moc hodná a veselá bytost, podotýkám). A nebýt toho, že se prostě musel chovat jako idiot a zrovna u toho byl přítomen jistý muž. Muž, který nemá za potřebí vyhledávat problémy, ale jakmile se někdo rozhodně vyhledávat problémy s ním, donutí ho během chvíle, aby toho hořce litoval. A tento idiot byl takový idiot, aby problémy vyhledával a to velmi důrazně. Dalo hodně práce a několik hodin, aby tato rozmíška stála jen několik půllitrů a jeden popelník. Co ale ve mně mělo zanechat, že jsem se téměř poprala s jedním ze svých dobrých kamarádů jen proto, aby on se nepopral s namachrovaných egoistou? Ne, že by si ránu nezasloužil. Ale přece jen jsme civilizovaní a není dobré pouštět se do pěstních soubojů s dvojkou na žíle.

Už ten večer jsem se zamyslela nad rozdílností našich názorů. Oba jsme věděli, že zmlánit řečeného potížistu by bylo na místě. Ale příroda učinila z muže lovce–ochránce a z ženy pečovatelku. Byly tyto prazákladní pudy na vině za to, že potížista nedostal, co si zasloužil? V čem se teda liší povahy lidí, když dva jsou schopni snášet provokace a popichování ze strany rváče a jiný, který je stejný pohodář jako ti dva, se neudrží a klestí si cestu skrze dvě holky? Asi by šel celý večer do háje, nebýt skupinky účelově ignorující, co se kolem děje a snažící se blbce vyvolávajícího rvačku, obránce, co nemá problém výzvu přijmou a skupinku, jež se snaží uklidnit situaci, přivést na jiné myšlenky a vrátit se zpátky k původnímu účelu mejdanu – zábavě.

A nakonec je to stejně všechno jedno. Střepy se zametou, zůčastnění za vším udělají silnou černou čáru a z večera, který jsme si nezřízeně užívali navzdory nepříjemnostem, je jen další historka pro příští setkání. Díky bohu za tu úžasnou koupel.

VYCHRTLICE VE VEDLEJŠÍ KABINCE

Příšerná honička. Teď před Vánoci není horšího zaměstnání než prodavačka. Lidé šílí, neustále si klepou na hodinky a častěji než v jinou část roku slyšíme: „Potřebuju nějakou knížku pro...“ Ach jo. Knihkupectví plné knížek, některé jsou dobré, některé méně, ale vzhledem k tomu, že dva lidé nemají stejný vkus, bez konkrétnějších informací je přání zákazníka takřka nesplnitelným úkolem. Tímto využívám příležitosti a apeluji na případné zákazníky: Kyselý obličej prodavačky nezpůsobila neochota vám pomoci, ale zadání mission impossible – zužte výběr alespoň na určitý žánr!

Co žena spolehlivě potřebuje poté, co sedm hodin běhá sem a tam, pomáhá lidem vybírat dárky, dohaduje se s blbcem na druhé straně pultu a ještě se snaží stihnout doplnit vyprodané zboží, aby se běsem posedlí zákazníci měli v čem hrabat? Srovnat hladinu hormonů dokáže jedině něco nového, hezkého, především nepotřebného, díky čemu se vyhne proudu obecné hysterie. Ani já nejsem výjimkou. Módními časopisy jen znuděně listuju a obcházení krámků s hadříky, pomalé přesouvání se od stojanu ke stojanu, mě nebaví. Nicméně sem tam nadejde chvíle, kdy i mě přitáhne lákavá výloha C&A a i kdybych měla tu obří plochu prošmejdit centimetr po centimetru, musím si nutně něco odnést.

A pak mám štěstí. Já se svou neskutečnou vybíravostí najdu několik triček, které se mi zdají dokonalé. Navzdory cedulím omezujícím počet kusů v kabince přibalím ještě jednu sukni a tamtem svetřík – koneckonců, k čemu by mi byly ty dokonalý kozačky, kdybych neměla na zimu žádnou sukni? Proklouznu do uličky s převlékacími kabinkami a hledám nějakou volnou. Jakmile za sebou zatáhnu závěs zmocní se mě chvilková klaustrofobie. Stísněný prostor, dvě zrcadla a snaha vyvléct se z toho, co mám na sobě způsobuje, že si připadám jako dosti neohrabaná hadí žena.

No krása. Mám na sobě jedno z triček, lehce růžové (dost nezvyk, růžovou nesnáším, ale tohle je moc pěkná lososová), s potiskem motýla. Materiál je neskutečně lehoučký, jako bych na sobě nic neměla, délka těsně pod zadek skryje nepříznivé partie. I když ne všechny. Tričko je tenoučké a lehce průsvitné, takže ta pneumatika, co se obvykle zatáhne pasem džínsů a pod černou nebo červenou se tváří velmi neškodně, prosvítá v celé své kráse. Přece to nemůže být tak hrozné. Potřebuju jen víc prostoru. Roztáhnu závěs a vystoupím před kabinku. Vida, ze dvou metrů to nevidá tak strašně jako z padesáti centimerů. Začínám si říkat, že do toho přece jen půjdu, když se odhrne závěs u vedlejší kabinky. Z titěrného prosturu vylezou dvě holky, je jim kolem osmnácti. Jedna se nakruje sem a tam, z prava, z leva, na sobě legínky a pletené šaty těsně pod miniaturní zadeček. Kolem pasu jí viditelně nic nepřebývá. „Co myslíš? Nedělá mi to velký zadek?“ ptá se kamarádky.

Podívám se na sebe znovu do zrcadla, tentokrát ale v úplně jiném světle. Najednou mi pupík rozhlížející se po světě nad okrajem kalhot připadá neskutečně nabobtnalý. „S těma legínama to nevypadá nic moc. Chtělo by to klasicky střižené kalhoty, buď hnědé nebo béžové.“ Doporučuje právě druhá z dívek vedle mě. Pravý koutek mi nevědomky vyjede vzhůru v kyselém úšklebku. To si dělá legraci? Já bych si na sebe nic takového vzít nemohla a ty šaty jsou úžasný! Brala bych šaty a teprve potom vymýšlela, s čím je sladit.

Zatáhla jsem za sebou závěs a sundala tričko. Pověsila ho na ramínko a chvíli na něj zírala. Mám šatník plný tmavých nebo různě barevných věcí, ale takhle světlého nemám nic. Je opravdu hezké, navíc dost pohodlné. Kolik? Stopade? Ve slevě? Čert vem ideální míry, pneumatiku kolem pasu a široké boky. Čert vem namyšlenou vychrtlou kozu s titěrným pozadím, která si neumí vážit toho, že si může dovolit obléct šaty, do kterých bych se já se svou devadesátpětkou kolem pasu netroufla ani z legrace navlíknout. Pokud se nemám definitivně zbláznit z davového šílenství a vyhnout se hysterickému střídání nálad, jaké se mě zmocňovalo vždy ve zkouškovém období, potřebuju si nutně něco koupit. Takže ta modrá sukně a růžové tričko odchází se mnou (samozřejmě jsem z toho neudělala jeden model, tolik soudnosti mi ještě zbylo). Ať se ohrnuté nosy třeba postaví na hlavu, ten špíček je důkaz toho, že se netrápím výživou pouze na polystyrénovém chlebu.

Viva la vita!

VÁNOCE, VÁNOCE, PŘICHÁZEJÍ

Líbí se mi, jaký je letošní prosinec klidný a bez stresu. Jindy se touhle dobou centrem města valí hordy nabalených lidí obtěžkaných milionem igelitek s vražedným výrazem ve tváři. Pravidelně od listopadu chodí má matka domů navztekaná a otrávená, nikoli z toho, že by se hodinu dohadovala s konkurentkou, kdo koupí poslední pár rukavic, ale čistě jen proto, že musela projít okrajem „ožehavé zóny nákupů“ a deset minut během jízdy autobusem na ni působila sociální infekce.

Letos je ale všechno jinak. Navzdory tomu, co hlásá kalendář, máme za oknem duben a blížící se svátky nám připomínají jen dětské sbory pištící vánoční koledy, jež se linou z reproduktorů obchodních center. A samozřejmě přehnaně a nevkusně ozdobený obří strom, čnící na každém náměstí každého města, čím vyšší tím honosnější. Letos jsem o první adventní neděli nebyla v práci, napadlo mě tedy jít se konečně jednou podívat, jak stromeček rozsvěcují. Příjemná společenská událost, říkala jsem si. Přetrpěla jsem tu nejhorší jízdu autobusem od dob střední školy, příšernou zácpu na nejrušnější křižovatce, kdy se člověk jen s odevzdáním díval na hodiny a pomalu se smiřoval s faktem, že událost, kvůli které tohle všechno absolvuje, stejně nestihne. Nakonec, díky úprku a vymotávání se mezi dětskými kočárky, ji stihl. Na náměstí nebylo k hnutí. Tolik lidu pohromadě si vybavuji pouze z dokumentů o 17. listopadu 1989. A vzhledem k lhostejnosti společnosti, jak ji znám já, se mi nechce věřit, že by tam opravdu bylo tolik lidí, jako se přišlo podívat na rozsvěcení stromku 2011. Poté, co jsme se prodrali davy na místo, ze kterého víceméně bylo něco vidět, jsme matně zaslechli něčí proslov, ovšem čí nebo odkud rečnil nám nebylo dopřáno zjistit. Pak přišla ta chvíle. Jemně to zablikalo, jako víření bubnů a pozornost šumícího davu se obrátila k jedinému místu, asi desetimetrové jedli v jeho centru. Než stihl člověk zatajit dech a připravit se na to, že brzy přijde vzpomínka, jež by si chtěl jako příjemnou a nostalgickou uchovat, na jedličce zářily modré a žluté žárovičky podsvětlující dárečky z lesklého papíru a obrovské perníky nejrůznějších tvarů zdobené cukrovou polevou. Pro takový okamžik by se asi hodil povzdych, něco jako „Och“, které si člověk pronese v hlavě zatímco jej zaplaví pocit lásky a pospolitosti. „Jééj“ by taky bylo ještě na místě značící radost nad obdobím, které tato událost zahajuje a nadšení nad vším, co mu přinese. Co rozhodně nebylo na místě, bylo mé „hm“. Na nic víc jsem se nezmohla. Přepadlo mě takové zklamání, co jsem kvůli tomu musela všechno překousnout, abych tam mohla být a nakonec mě stejně neopouští pocit, že jsem to prošvihla. Z reproduktorů se linula vánoční koleda interpretovaná dětskými sbory – skutečnost, která mě pronásledovala už týden a po ty následující čtyři neměla přijít žádná změna. Jen co světýlka ozářila dav pod nimi, lidi se začali rozcházel. Samozřejmě jako první odcházeli ti, kteří byli v samotném středu, přímo u kmene stromu. Hrnuli se všemi směry ven a ten, kdo chtěl ještě chvilku postát a uměle si navodit onen pocit, jež v něm mělo nabudit právě rozsvícení stromu nevěděl, zda má nejprve uhnout doprava, doleva, dopředu nebo dozadu.

Když jsme se náměstí relativně vyprázdnilo, konečně bylo možné prohlídnout si strom. Nebyl ošklivý. Trčil se do výšky krásně rovně, pravidelné větve držely nad lidmi svou ochannou náruč a ozdobený byl velmi decentně, takže nikdo nemohl popřít, že vánoční stromky jsou zelené (narozdíl od stromu na Staroměstském náměstí, kde sice tvůrci připravili dechberoucí světelnou show, zato ze stromku vytvořili obrovský svítící dort). Přesto mi bylo toho stromu líto. Aby narostl do takové výšky, musel toho spoustu prožít. Zřejmě byl jen o trochu mladší než já. Přežil kyselé deště, kůrovce a další škůdce, ale pak musí pomalu umírat, zatímco kolem prochází lhostejné duše, které nedokáží myslet na nic jiného, než na nekončící seznam úkolů a povinností, jež má pevný a neměnný termín – 24.12. A ten strom, kolem něhož musí několikrát projít, aby všechno vyřídili, jim to ještě připomíná!

Dokud bude teplo a žádný sníh, máme jistou šanci, že nic nebude tak hektické a frustrující jako v uplynulých letech. Lidé si sice říkají: „Vánoce se blíží, měl bych...“ Ale nikdo se do ničeho nehrne. Takové by svátky měly být. V klidu. Je otřepané nazývat Vánoce svátky klidu a míru, ale proč jinak bychom je měli slavit? Většina společnosti v česku je ateistická, takže zrození spasitele nikomu spánek neubírá. Má to být období, kdy se zastaví čas, stroje vypnou a přestanou řídit náš svět a mobilní telefony zazvoní jen v případě, že si lidé chtějí popřát štěstí, zdraví a říci si, že se mají rádi. Taková věc by asi měla být automatická, najít si chvíli jen pro sebe, kdy vystoupíme z toho kolotoče zvaného svět, strávíme čas se svými blízskými a nikdo nám nepoleze na nervy. Ale dnes to evidentně sám od sebe nikdo nedokáže a jediné, co ho k tomu dokáže přimět, je datum v kalendáři. Takže, ať nadáváte sebevíc, že nesnášíte Vánoce a těšíte se, až bude konečně po nich a vy budete mít klid, važte si toho, že jsou, protože je to přesně naopak. O Vánocích máte klid, na který jste celý rok neměli čas a seznam úkolů jako nablýskat celý byt a sehnat dárky pro lidi, kterým absolutně nevíte, co koupit, je naprosto nepodstatný. Komu záleží na prachu na nejhořejší skříňce, když na něj stejně není vidět? Komu záleží na tom, že dostal pod stromeček nějakou ptákovinu, když sedíme všichni dohromady, cpeme se cukrovím, sledujeme pohádky a povídáme si o všem možném? A komu záleží na tom, že se pohádal s kamarádkou? Jsou přeci Vánoce, takže se musíme udobřit, abychom si předali vánoční dárky – jaká hádka, stejně to byla hloupost.

Takže šťastný a veselý advent plný rodinné pohody a přátelských setkání.