Hrdě bojovala proti dvěma totalitním režimům. Nejen za její statečnost jí patří čestné místo v našem seriálu Výjimečné ženy. 

Už od dětství byla ovlivněna otcem

Narodila se 25. prosince 1901 jako Milada Králová v rodině obchodního zaměstnance tužkárny Čeňka Krále. Otec byl velkou autoritou nejen pro ni, ale také pro její sourozence. Milada se od něj učila razantnímu chování, statečnosti, cílevědomosti, ale hlavně vlastenectví, které se jí později stalo osudným. Od mládí se pod otcovým vlivem zajímala o společenské události. Na gymnáziu se účastnila protirakouských demonstrací a byla za to vyloučena ze školy, kterou mohla dokončit až po vzniku Československé republiky. 

Věděla o ní už první republika

Politické a životní postoje Milady Horákové byly ovlivněny tradicemi první republiky. Velkým vzorem se pro její osobu stal prezident Masaryk, k jehož idejím se odvážně hlásila i před přísným a nekompromisním komunistickým tribunálem. Důležitou část života také zasvětila náboženství a církvi, která jí pomohla hlavně v době nacistických a komunistických vězeních. Do českobratrské církve evangelické vstoupila v roce 1927, když se vdala za Bohuslava Horáka. 

Studium a zaměstnání

Snažila se využít všech svých znalostí a dovedností k tomu, aby získala možnosti uplatnění, které tehdejší demokratický československý stát nabízel. Na Karlově univerzitě absolvovala práva, jejichž studium bylo za rakouské monarchie vyhrazeno mužům - před rokem 1918 mohly ženy jako řádné posluchačky studovat pouze lékařskou a filozofickou fakultu. Po promoci pracovala až do roku 1939 na Ústředním sociálním úřadu pražského magistrátu. Rozvíjela svou právní odbornost a podle vzpomínek československých diplomatů si ve třicátých letech získala renomé v holandských vědeckých kruzích během několikatýdenní studijní stáže na mezinárodním právním učilišti v Haagu. 

Horáková a její účinkování ve veřejném životě

Jako by toho na tuto ženu nebylo už dost. Na konci dvacátých let vstoupila do národně socialistické strany, čímž se dostala do podvědomí veřejného života. Její zájem o veřejné vystupování začal již před válkou, kdy se angažovala v ženském hnutí. Důvodem byla snaha, aby občanská rovnoprávnost - a s ní související rovnost pohlaví - nebyla pouze literou zákona, nýbrž se promítla do běžného života. Ve všem, co podnikala, využívala praktické zkušenosti, které sbírala při práci na pražském magistrátu.

Navrhovala úpravy, které měly přispět jak ke zlepšení profesního uplatnění žen, tak jejich role při výchově dětí. Věnovala se problémům osamělých matek, nemanželských dětí a rozvedených žen. Apelovala na politické strany, aby zajistily ženám důstojnější místa na volebních kandidátkách. Úzce spolupracovala s tehdy známou a vlivnou senátorkou Františkou Plamínkovou, kterou stihl podobný osud jako Miladu Horákovou -  v době byla heydrichiády popravena na kobyliské střelnici. 

Pomáhala, kde se dalo

Jako většina národa, prožila i Milada Horáková těžkou deziluzi z Mnichova. Avšak reagovala aktivně: organizovala pomoc pro české i německé rodiny, které prchaly z obsazovaných Sudet. Hned v prvních týdnech po okupaci se zapojila do odbojového hnutí v okruhu skupiny Petiční výbor věrni zůstaneme, která sdružovala zejména zástupce předválečných socialistických stran.

I v ilegalitě se však Horáková podílela na koncipování plánů na reformy sociální péče v osvobozeném státě. V duchu svých zásad pomáhala rodinám uvězněných. Nezůstalo to bez následků. Společně s manželem Bohuslavem byla zatčena a zbytek války strávila ve věznicích - nejprve na Pankráci, poté dva roky v Terezíně a nakonec v ženské káznici v bavorském Aichachu, kde se dočkala konce války. Jak je uvedeno ve vzpomínkách vězňů, i tehdy za těžkých podmínek se Horáková snažila pomáhat ostatním překonávat fyzické i duševní útrapy. 

Oku Bezpečnosti neunikla

Když byla na nějakou dobu osvobozena, jako vzpomínku na věznění a mučení si odnesla částečně podlomené zdraví. Ani to ji ale neodradilo o toho, aby se zapojila do činnosti Svazu osvobozených politických vězňů. Využila vlivného místa předsedkyně Rady československých žen, aby významnou péči věnovala pozůstalým obětí nacistické perzekuce Euforie po osvobození ji přivedla také do Svazu přátel SSSR. 

Do dramatického politického života Miladu Horákovou zapojil prezident Beneš, když ji o to osobně požádal. V roce 1945 se stala poslankyní parlamentu. Prosazovala koncepci kontinuity s prvorepublikovou demokratickou ústavností. Logicky se tak často dostávala do sporů s komunisty, kteří připravovali cestu k převzetí moci a o žádnou kontinuitu nestáli.

Jako předsedkyně zahraničního výboru národně socialistické strany Horáková vyzývala k posilování diplomatických vztahů se Západem a k vytváření protiváhy ke Stalinovým záměrům. Stala se jednou z hlavních mluvčích poválečného demokratického tábora, takže již před únorem 1948 byla pod dohledem komunisty ovládané Bezpečnosti.

Po komunistickém převratu byla zbavena všech veřejných funkcí. Po smrti Jana Masaryka se na protest proti vzrůstající perzekuci vzdala poslaneckého mandátu. Na výzvy k emigraci odpovídala symbolicky: "Mé místo je doma." 

Za statečnost si na ni posvítili při výsleších

Protože byla věrná humanistickým a liberálním zásadám, rozhodla se k organizování protikomunistického odboje v duchu vlastenectví. Otevřeně vystoupila proti kolaborantům, kteří se nacházeli v řadách národních socialistů.

V Praze na vinařské faře se na podzim 1948 účastnila setkání představitelů různých politických přesvědčení. Společnou debatu shodně vedli o podmínkách zaváděné diktatury. Necelý rok na to (27. 9 1949) si pro Miladu Horákovou přišla Státní bezpečnost se zatykačem. Jejímu muži se podařilo uprchnout a následně emigrovat do dalekých Spojených států, kde zemřel v roce 1976. V té době byla Horákova podrobena nespočtu vysilujících výslechů. Vyšetřovatelé StB ji vinili hned z několika činů: z organizování násilného politického zvratu, z podněcování nové války a ze spolupráce s americkou rozvědkou.

Situace se však vyvíjela jinak než u dosavadních procesů s aktivními odpůrci komunistické diktatury. Přípravu řízení s Miladou Horákovou významně ovlivnily mezinárodní okolnosti. Ve většině států sovětského bloku totiž začínal v duchu teorie zostřování třídního boje hon na "vnitřního nepřítele" a komunisté začali hromadně inscenovat monstrózní procesy. Podobný měl proběhnout i u nás.

Když do Prahy dorazili sovětští poradci, psal se již říjen 1949. Jelikož bez hlubšího rozmýšlení zasahovali všude, kde se jim zachtělo, napáchali při tom více škody než užitku. V důsledku toho utrpěly i přípravy na proces s Miladou Horákovou. Domluvené plány bylo nutné několikrát změnit tak, aby vyhovovaly aktuálním politickým potřebám.

Překvapivě byli k Miladě Horákové připojeni lidé, kteří se navzájem neznali. Důvod byl jednoduchý. KSČ a orgány bezpečnosti chtěly veřejně představit členy nekomunistických stran jako škůdce tehdejšího režimu. I to jim ale bylo málo. Dále je obviňovali z toho, že se protizákonně spojují s lidmi v exilu a díky tomu i se špionážními centrálami. 

Proces začíná

Při projednávání případu Horáková a spol. se poprvé ve velké míře uplatnily metody stalinských monstrprocesů, kdy se obžalovaní museli naučit texty výpovědí zpaměti. Mašinerie výroby "zločinců" se rozběhla naplno. Soud s Miladou Horákovou a dalšími dvanácti obžalovanými byl zahájen 31. května 1950 a již o měsíc dříve proběhl velký proces s vysokými církevními hodnostáři.  

Soudní přelíčení s Miladou Horákovou a dalšími nevinnými lidmi trvalo osm dní. Živě ho přenášel rozhlas a velkou pozornost mu věnoval také tisk. Součástí médií se stalo na šest tisíc závěrů ze škol, továren i úřadů. Všichni pro tyto zrádce požadovalo nejpřísnější tresty. 

Horáková i přes velkou podporu prohrává

Milada Horáková si při těchto dnech vyslechla ortel smrti. Soud ho udělil ještě dalším třem obžalovaným, mimo jiné i levicovému intelektuálovi Záviši Kalandrovi. Ostatní dostali tresty v rozsahu od 15 let po doživotí. V krátké době bylo při dalších procesech odsouzeno ještě asi šest set lidí. Proti popravě Horákové protestovaly přední světové osobnosti včetně Alberta Einsteina, Winstona Churchilla a Bertranda Russella. Klement Gottwald však milost neudělil.

Těsně před popravou, v posledním dopise, Horáková mimo jiné napsala:  "Jsem pokorná a odevzdaná do vůle Boží - tuto zkoušku mi určil a já jí procházím s jediným přáním: abych splnila zákony Boží a zachovala své čestné lidské jméno... jdu s hlavou vztyčenou."

V půl šesté ráno 27. června 1950 se život Milady Horákové uzavřel na nádvoří pankrácké věznice v Praze. Urna s popelem se ale záhadně ztratila. Její jméno se očistilo až po roce 1989, kdy byl na vyšehradském hřbitově slavnostně zřízen symbolický hrob. 

Kdo dočetl až sem, jistě ho mrazilo v zádech stejně, jako mrazilo mě, když jsem četla a následně srozumitelně zpracovávala postupně získávané informace. To, co si tato bojovná dáma musela vytrpět, si jen těžko někdo z nás dovede představit. Faktem ale je, že se svými činy a jednáními, za které zaplatila krutou daň, zapsala nejen do bohaté české historie, ale neodmyslitelně i do paměti nás všech. Zkrátka, byla to žena na pravém místě.

Autor: Lucie Janečková