Malá Emilka Kittlová se narodila 26. února 1878 do rodiny zámožného pražského průmyslníka, finančníka a velkého milovníka umění Emanuela Kittla. Není tedy divu, že holčička byla umělecky velice nadaná - malovala, hrála na housle, psala, dokonce studovala herectví v dramatické škole při Národním divadle v Praze, až se konečně dostala k sólovému zpěvu.

Hodiny brala u profesorky Marie Destinové-Löwelové. Že se vám to příjmení zdá nějaké povědomé? Ano, přesně takhle si talentovaná dívenka vybrala svůj umělecký pseudonym. Od té doby si tedy po vzoru své učitelky nechává říkat Ema Destinová.

Pomalé začátky operní hvězdy

Ačkoliv dnes je její jméno známo po celém světě, její vstup na operní scénu nebyl vůbec jednoduchý. Když tehdy dvacetiletou Emu odmítli v pražském Národním divadle, odešla v roce 1889 do Německa, kde si získala obecenstvo rolí Santuzzy v opeře Cavalleria rusticana, která se hrála v berlínském divadle.

Od té doby se jí nabídky začaly jen hrnout. V roce 1905 ji Richard Strauss požádal o ztvárnění postavy Salome ve stejnojmenné opeře. Destinová však i přes velký úspěch odzpívala pouhých dvanáct představení v Berlíně a v Paříži. Role prý pro ni byla příliš těžká…

Další velká příležitost na sebe ale nenechala dlouho čekat! Famózní zpěvačka ještě v témže roce bravurně odzpívala londýnskou premiéru opery Giacoma Pucciniho Madame Butterfly, čímž začala její spolupráce s Royala Opera House v londýnské Covent Garden. V průběhu dvanácti let se zde nadaná zpěvačka představila v 18 operách, které měly celkem 231 repríz! Za všechny jmenujme například Carmen nebo Aidu, kterou odzpívala u příležitosti korunovace krále George V.

Z Londýna rovnou do New Yorku

Netrvalo to však dlouho a Londýn začal být zpěvačce malý. Když v roce 1908 dostala nabídku zpívat po boku božského Carusa a pod taktovkou Toscaniniho operu Aida v newyorské Metropolitní opeře, samozřejmě neodmítla. A dobře udělala. Stala se obletovanou a nejlépe placenou operní hvězdou New Yorku. 

I když cestovala po celém světě a získala si miliony fanoušků, její srdce stále zůstávalo v rodné vlasti. Národní cítění jí však, podobně jako dalším českým velikánům, ublížilo… V sezóně 1915-1916 se i přes varování přátel vrátila do válkou sužované Evropy. V Čechách je ale obviněna ze špionáže a po dva roky vězněna „v domácím vězení“ na svém zámku ve Stráži nad Nežárkou. Aby mohla alespoň občas zpívat, organizuje Destinová improvizované „open-air“ koncerty, na které se sjíždí lidé z celé země!

Návrat do Čech - symbolem národního osvobození

 V posledním roce války se „božská Ema“ konečně vrací na profesionální scénu. Pozvánka z Národního divadla, na kterou celý život čekala, se přece neodmítá! Její pojetí Smetanovy Libuše se stalo národní manifestací a po vytvoření samostatného Československa se operní pěvkyně stává jedním ze symbolů národního osvobození. Zašlá sláva, kterou měla před válkou v cizině, se však nevrátila. Jen občas se představila zahraničnímu publiku. Její poslední veřejný koncert se uskutečnil v Queens Hall v Londýně v roce 1928 při příležitosti desátého výročí vzniku Československé republiky.

Válečná léta a nešťastné manželství s letcem Air Force, Josefem Halsbachem, jí přidaly nejen vrásky, ale přispěly i k závažným zdravotním problémům, které zkrátily její kariéru. Sužovala ji například nepříjemná krční choroba, jež jí znemožňovala dělat to, co měla nejradši - zpívat. Přesto byla v Čechách oslavována a ctěna jako národní hrdinka.  

Světově uznávaná Ema Destinová zemřela 28. ledna 1930 během operace očí v nemocnici v Českých Budějovicích. Bylo jí pouhých 51 let. Za svůj život odzpívala „božská Ema“ více než 80 rolí na operních scénách po celém světě a její dokonalý, nezapomenutelný soprán se do dějin zapsal zlatým písmem.

„I ta nejžhavější náruč jednou zchladne, i to nejvěrnější srdce jednou zradí, nejsladší vzpomínka jednou zhořkne a nezbude nic, jen věčně neukojená touha a žal. Nevěřte lidem, zklame vás každý. Stulte se v náruč přírody a nechtějte nic od člověka.“ Ema Destinová

Portrét Emy Destinové zdobí českou bankovku v hodnotě 2000 Kč.