Ptačí pozdrav

Jednoho krásného letního dne jsem vyrazila se svým psíkem na pravidelnou procházku. Jelikož je můj pejsek zvyklý na dlouhé venčení, ani dnes jsem neváhala a vyrazila na asi 15 km vzdálenou Kunětickou horu, což je zřícenina hradu na vyhaslé sopce u Pardubic. Jsem kuřačka, a tak jsem tu a tam usedla na lavičku a zapálila si. Když jsem na jedné ze zastávek dokouřila další cigaretu a s větou "Tak jdeme dál, Berti" vstávala, najednou se nad námi vzneslo ze stromů hejno ptáků. Bylo to jako v pohádce, všude krásná příroda, zářící slunce a ptáci nad hlavou…

Cesta příjemně ubíhala a konečně jsme dorazili na "Kuňku", jak oné zřícenině říkáme. Stále ještě příjemně naladěna jsem zasedla ke stolku místní hospůdky. Byla zde spousta lidí a zraky několika z nich stále směřovaly ke mně. Neustále si cosi šuškali a skrývali se za podivné úsměvy. Nejprve jsem tomu nevěnovala pozornost, ale po chvíli už to začalo být dost nepříjemné. Prohlížela jsem se, jestli na mě není něco divného, ale nic jsem nenašla.

Po chvilce na mě začal zírat také jeden hoch, který uklízel stoly. Mile se na mě usmál a já se usmála zpátky na něj s blaženým pocitem (mladík byl velmi sympatický). Hned se vydal za mnou a já z toho měla náramnou radost. Stoupl si ke mně a v ruce držel ubrousky. "Prosím," řekla jsem a uhnula s kelímkem perlivé vody, aby mohl utřít stůl. "Promiňte, ale máte na hlavě ptačí hovínko," odvětil hoch. Krve by se ve mně nedořezal. "Jestli chcete, přinesu Vám zrcátko, ať si to můžete utřít," dodal. Koukla jsem se do zrcátka a opravdu, ptačí lejno mi svítilo na kebuli a stékalo dolů po vlasech. Rychle jsem sbalila mladíkovi ubrousky a zdekovala se. Ještě jsem za sebou slyšela, jak se mi s ostatním personálem smějí. Řeknu vám, nebylo to nic příjemného, na lavičky pod stromy si už nesedám a v hospůdce pod Kunětickou horou mě dlouho neuvidí.

Hořčice

Jednou v létě jsme grilovali u rodičů na dvorku. Byl tam i můj bratr a ten si občas rád zavtipkuje, což předvedl i toho dne. Seděla jsem u stolu a zrovna jedla párek s hořčicí. Nesledovala jsem, co se děje kolem, protože jsem zrovna hovořila se švagrovou. Nade mnou proletěl nějaký pták a plknul mi na tričko. Bratr toho hned využil a říká mi: "Máš na tričku hořčici." No a já, zabraná do jídla a zároveň do hovoru, jsem se ani pořádně nepodívala, utřela jsem „to“ prstem a olízla. Načež všichni vybuchli smíchy, jen já nechápala, o co se jedná. Pak mi to brácha vysvětlil. Špatně mi z toho sice nebylo, ale nejradši bych se neviděla. Tehdy jsem byla docela naštvaná, pokazili mi náladu a bylo po grilování. 

Pikantní vystoupení

Vždycky jsem se snažila předcházet trapasům, hlavně v práci. Nakonec je to ale to jediné místo, kde se mi trapas stal. Předtím, než jsem otěhotněla, jsem pracovala jako tanečnice a pomocná ruka fakíra. Trapas, který se mi stal, byl pro mě strašný, pro diváky našeho vystoupení přinejmenším zpestřením, obzvlášť pro pány. Odehrál se loni v létě - to bylo vždy nejvíce hostů a tudíž i práce. V tomto teplém období jsem chodila pod kostýmem "naostro". Bylo to pro mě pohodlnější. A v tom byl právě kámen úrazu.   

Součástí programu bylo fakírovo lehání na lůžko s ostrými hřebíky. S kolegyní jsme se střídaly v asistenci při tomto čísle, která spočívala v lehání na fakíra, a to v různých polohách. Ty byly poněkud riskantní na to chodit naostro - občas se sukně vyhrnula a pánové měli pěkný pohled. Z tohoto závažného důvodu v mých rekvizitách nikdy nechyběla alespoň malinká tanga, která jsem si ten den ovšem zrovna zapomněla…

Jsem taková klidná a optimistická povaha, takže jsem na to skoro zapomněla a šla jsem na vystoupení. Kapela začala hrát a číslo začalo. První poloha - nenápadný sed na fakíra ležícího na břiše. V pohodě. Druhá - leh křížem na fakíra ležícího na zádech. Bez problémů. Třetí poloha - fakír leží na zádech, já stojím zády k němu a zakláním se do mostu, ve kterém mě chytí za ruce, abych se na něj mohla bezpečně položit. Potom se ale musím dostat zase zpět do výchozí pozice, a tak je nutné se pořádně zapřít. Při tomto vehementním opření jsem si ale přišlápla oběma nohama sukni, a jak jsem se mostem vyhoupla do stoje, sukně mi zůstala v půlce stehen! Hrůza! Bylo totiž vidět úplně všechno! Fakír viděl můj nahatý zadek a obecenstvo moje intimní místo, které mám celé potetované. To však asi naštěstí nikdo nestihl zaregistrovat. Ihned jsem sukni natáhla, ale pár vteřinám nahoty před asi padesáti až šedesáti lidmi jsem se nevyhnula. Číslo jsem jako profesionálka musela dodělat s chladnou hlavou. Aplaus byl obrovský, ale já už jsem se viděla někde pryč. Tomu říkám TRAPAS!  Když si na to vzpomenu, už se jen směju, protože jsem tam již devět měsíců nebyla a doufám, že si na to nikdo nepamatuje.                                                 

Veselá společnost

Autorka: Zuzana

Nedávno se mi stal ten největší trapas mého života. Ještě teď se za sebe stydím, byla to ostuda a trapas jako hrom. Ale abych nepředbíhala, v pátek na 19. hodinu jsem byla pozvaná na narozeninovou oslavu mé nejlepší kamarádky z dětství do pizzerie. Bylo nás asi devět holek, skvěle jsme se bavily a taky jsme pily, asi samy nejlépe víte, jak to na takových narozeninách vypadá. Popíjely jsme bílé víno, objednávala se jedna láhev za druhou. Naneštěstí jsem ten typ člověka, kterému stačí málo a už je v náladě.

Asi ve 21 hodin přišel můj přítel se svou „bandou“ a sedli si opodál k jinému stolu. Já se k nim měla přidat, až naše narozeninová párty skončí. Vypila jsem asi 3 - 4 skleničky vína a ke konci se mi dost točila hlava, tak jsem už nepila. Holky se přesunuly do jiného lokálu a já šla za svým přítelem a objednávala si jen vodu. Bavili jsme se s ostatníma asi tři čtvrtě hodiny a mně začalo být nějak divně. Přítel si mě dobíral, že budu blinkat. Tomu jsem se sice bránila, ale pořád mi bylo nějak divně. Sklonila jsem hlavu a opřela se o stůl. Bylo mi špatně.  Potom šla okolo servírka a nesla 3 piva. Jak jsem to viděla, zvedl se mi žaludek. Nevím, jak se to stalo, asi jsem měla vteřinový výpadek, zkrátka jsem se pozvracela u stolu. Přítel mě vzal za ruku a šli jsme ven sednout si na lavičku. Takový trapas jsem v životě nezažila, nejradši bych se propadla do země. Nejhorší je, že u stolu seděly ještě další čtyři osoby, které jsem ani moc neznala, a že už to vědí všichni přítelovi kamarádi. Zkrátka hrozná ostuda!

Alternativní léčba

Autorka: Irena Sochorová (velka.medvedice)

Vím, že byl čtvrtek a mě hrozně bolel zub. Celý život se bojím zubaře, naštěstí mám moc hodnou paní zubařku. I tak, vždycky když k ní jdu, tak pořád lítám na WC. Paní zubařka to ví a vždycky se mě jen zeptá kolikrát a já pouze ukážu na prstech. Baví se doktorka i sestra, jen já moc ne…

Proto jsem se tak zhrozila, když mě začal bolet ten zub. Navíc moje zubařka měla zrovna dovolenou a na pohotovost jsem nechtěla. Bydlím na vesnici, a tak když jsem se svěřila jedné stařence, dostala jsem dobrou radu. Měla jsem si dát česnek do ucha na tu stranu, kde byl bolavý zub.  Tak jsem před ulehnutím do ouška vrazila půlku stroužku česneku, do sebe brufen a usnula. Ráno se vzbudím, zub mě sice už nebolí, ale zato celá půlka hlavy! A co hůř! Hledám česnek a nic. Jen cítím česnekový zápach. Radím se s manželem, ale nakonec nám nezbude nic jiného než jet do nemocnice.

Na ušním se mě vysoký doktor ptá, co mám za problém. Já jen špitám: „Mám česnek v uchu“. Doktor, zdá se, nerozumí. Ptá se znovu. Já odpovídám a je mi hrozně. Doktor si zřejmě nedá pokoj a vyzvídá dál. Prý proč ho mám v uchu? Vysvětluji mu, jak je to s bolestí zubu, nemocnou paní doktorkou a s radou od stařenky. Nakonec se pan doktor rozhodl ukončit mé trápení, vzal pinzetu a já cítila, jak bolest pomalu ustupuje. Za chvilku byl česnek na denním světle. Prý jsem měla štěstí, že česnek nebyl čerstvý, ale podzimní. V tu chvíli jsem byla rudá až za ušima. A aby toho nebylo málo, když už jsem se konečně ocitla na chodbě, slyším za sebou hlas doktora: „Paní! Příště ten česnek rozetřete!“. Jasně, že jsem prchla. Vždycky, když se v nemocnici potkáme, je mi hrozně!