Příčin tohoto procesu je několik. Obvykle se zmiňují vnější faktory – velká zátěž, kterou klade profese, a vnitřní faktory –horší zvládání zátěže v komunikaci s lidmi.

Chybí především lidské ocenění

Lidé trpící burn out syndromem se cítí fyzicky i psychicky vyčerpáni, mají pocit, že za náročnou práci nejsou dostatečně odměněni, a to nejen finančně – chybí jim lidské ocenění. Jsou unavení, mohou propadat úzkostným či depresivním stavům, cítí, že nemohou dále pomáhat ostatním.

Burn out syndrom se může objevit jako akutní reakce na nadměrnou pracovní zátěž, třeba i na počátku pracovní kariéry. Typickým příkladem je nadšená zdravotní sestřička, která má chuť pomáhat, ošetřovat a starat se o pacienty. Po příchodu na oddělení zjistí, že práce, kterou dělá, se kupí, vlivem nemoci některých kolegyň slouží více, než by měla, začíná cítit velkou únavu a napětí.

Její tělo i mysl může zareagovat velmi rychle právě syndromem vyhoření. Sestřička již není schopná vykonávat svoji práci tak, aby byl dostatečně prospěšná lidem, začíná se stranit kontaktu s nimi, je vyčerpaná fyzicky, psychicky i sociálně. Takovéto akutní „vyhoření“ se mnohdy dá napravit větším odpočinkem, relaxací, dovolenou.

Větší problém představuje chronický syndrom vyhoření, který přichází po delší době práce v pomáhající profesi, kdy práce již zevšedněla. Lidé postižení chronickým burn out syndromem se ptají po smyslu své práce, srovnávají výsledky svého snažení s oceněním, kterého se jim dostává, začne u nich převládat stereotypie, pocit beznaděje a frustrace. To vše vede k tomu, že jednají podrážděně, cítí se vysáti, začnou tedy být necitliví k ostatním, necítí radost z kontaktu s lidmi, dokonce i rodinu a přátelé začnou vnímat jako další zátěž.

Čím více jste do práce zabráni, tím spíše hrozí vyhoření

Zvláštní je, že jak akutní, tak chronický syndrom vyhoření daleko častěji postihuje lidi, kteří jsou do své práce více zaangažováni, kteří chtějí druhým pomáhat za každou cenu, jsou velmi zodpovědní, perfekcionističtí.

Člověk trpící syndromem vyhoření prochází několika fázemi vývoje. První fáze je fáze nadšení. Nová profese je spojena s očekáváními, mnohdy nerealistickými. Takový člověk se vrhá do práce s ochotou, chce pomáhat všem, práce se jim může stát nejdůležitější aktivitou v životě. Následuje stádium vystřízlivění. Člověk se získanými zkušenostmi poznává, že ne každému může pomoci, že poděkování uslyší od jednoho z deseti. Jaký má smysl pomáhat lidem, když o to někteří ani nestojí? Cítí, že práce mu zevšedňuje, začne se ptát po smyslu práce, začíná hledat více času na sebe, koníčky, rodinu. Nastává stadium, kdy takový pracovník upadá do apatie, má nepříjemné pocity, je kritický ke své práci, klientům i zaměstnavateli. Cítí, že už nemůže pomáhat druhým. Mnoho z takových pracovníků odchází z pomáhající profese pracovat někam úplně jinam. V podstatě jde o jakousi svépomoc – tělo i mysl si o změnu řeknou samy. V horším případě zůstává na své pozici ještě několik let, přesto, že jeho práce už není tolik přínosná ani druhým, ani jemu samotnému.

Syndrom vyhoření může postihnout kohokoliv, kdo pracuje s lidmi. Primární prevence je tedy u těchto lidí prakticky nezbytností. Dobrá organizace času, rozdělení pracovního a osobního prostoru, vlastní zájmy, přátelé a rodina – to jsou základní předpoklady k tomu, abychom se syndromu vyhoření vyhnuli.

  Autor: psycholožka PhDr. Kateřina Stibalová