Stalo se dosud:

Po úmrtí zpěvačky Tamary se Nikola spojila s Tiborem, aby spolu rozjeli hudební spolupráci. Díky Tomyho sestře Sandře zjistili, že Tomy chystá na Nikolu podvod. Spolu se Sandrou, která se postavila proti svému bratrovi, se spojili s policií. Tomy chtěl Nikolu využít pro vlastní zisk, ale při policejním zásahu byl zatčen a posléze odsouzen... 

10. část

Kdo se směje naposled…

Nikole nějakou dobu trvalo, než se z celé situace kolem Tomyho vzpamatovala. Nevěděla, jestli má být naštvaná na sebe, že mu nejprve tak snadno podlehla, nebo jestli má být naštvaná jen na něj a sobě nic vyčítat nemusí. Fakt je, že nic netušila, a nebýt Tibora, nejspíš by se od Tomyho nechala nevědomky zmanipulovat. Naštěstí to ale vlastně dopadlo tak, jak nejlépe mohlo.

Tomyho soud poslal aspoň na nějakou dobu do vězení, takže nejmíň na pár let od něj bude klid. Hudební spolupráce s Tiborem funguje výborně. Nejprve počkal, až bude Nikola psychicky opět v pohodě. Dobře věděl, že jinak by se na zpívání nedokázala soustředit. Sice to znamenalo pozdržení celého projektu vydání alba, ale stálo mu to za to. Nikola se totiž pěvecky zlepšovala každým dnem a Tibor si byl jist, že už brzy bude připravená k opravdovému nahrávání. Ona si to všechno uvědomovala. Bylo na ní dobře poznat, jak dobře se cítí. Jediné, co jí mrzelo, že nevyšlo kamarádství a zároveň spolupráce se Sandrou. Během soudu sice stála proti svému bratru, ale když si po jeho odsouzení uvědomila, že tím, že je Tomy ve vězení, přišla o různé výhody, které díky jeho kontaktům měla, začala Nikole všechno vyčítat. Málem dokonce odradila Tibora od spolupráce s ní. Ovšem on měl celou dobu naprosto jasno, proto jej Sandra svým chováním odradila naopak od sebe. Od poslední ostré výměny názorů ji, ani Tibor ani Nikola, už neviděli.

To všechno už je pryč. Tibor byl rád, že se Nikola dokázala se vším vyrovnat relativně rychle. Bylo na ní poznat, že šance na opravdovou uměleckou kariéru je pro ni ta největší satisfakce za to všechno, čím si nejen v době kolem tragické smrti Tamary musela projít. Ač se tomu snažil bránit, dokonce občas zauvažoval, o kolik se mu s Nikolou spolupracuje lépe. Protože, a to si klidně přiznal, zpěv Nikoly se mu líbí mnohem víc než Tamařin. Trochu se styděl za myšlenku, že nebýt toho tragického neštěstí, asi by jej vůbec nenapadlo v Nikole hledat zpěvačku. Ale vzhledem k tomu, jak se všechno vyvinulo, má možnost pracovat s tím nejlepším, co se k němu dostalo. A nic víc jej vlastně zajímat nemusí.

Teď, už víc než čtvrt roku od Tomyho uvěznění, se museli soustředit na písničky. Oba totiž cítili, že času je sice stále dostatek, energie však ubývá oběma. Prostě chtěli z toho společného snažení už mít nějaké konkrétní výsledky.

Druhá věc byl problém s manažerem. Nikola si to možná příliš neuvědomovala, Tibor však ano. Dělalo mu značné starosti, že nemají nikoho, kdo by se o všechno postaral po organizační stránce. Nedával to ale najevo, aby Nikolu neznervózňoval.

„Niki, na kterou se dneska cítíš nejvíc?“ zeptal se při další studiové zkoušce.

„Chtěla bych nejdřív zkusit něco pomalejšího. Co třeba Slibovali jsme si lásku?“

Tibor sice neměl tyhle slaďáky na začátku moc rád, příliš ho uspávaly a pak mu dělalo problémy se soustředit. Chtěl ale vyjít vstříc Nikole, tak to nějak překoná.

„OK, dáme si teda tu. Myslím, že už ti jde skvěle, jen se nesmíš tolik soustředit na melodii…pokulhává ti pak artikulace.“

Než Nikole do sluchátek pustil hudební podklad, odpočítal na prstech tři. V očekávání, co tentokrát předvede, se usadil se do křesla. Sledoval, jak se Nikola s písničkou propojuje, jak se jí celá odevzdává. Přesně to se jí snažil posledních několik týdnů naučit. Teď měl konečně dojem, že se jí to opravdu podařilo. Samým překvapením málem zapomněl obsluhovat mixážní pult. V zásadě to vlastně ani nebylo potřeba, protože Nikola písničku zvládla na jediný pokus úplně celou a Tibor měl pocit, že se jí to povedlo velmi dobře.

„Poslechneme si to, nebo chceš jít rovnou na další?“ zeptal se nejistě.

„Jestli nevadí, tak bych dala ještě jednu. Cítím se nějak dobře, tak toho chci využít, snad to k něčemu bude. Dejme teď tu rychlou, K nebi létat s tebou.“

„Ty jsi snad nějaká zamilovaná, ne? Najednou tolik romantiky…“ pousmál se Tibor.

„Přímo zamilovaná ještě ne, ale možná to už začíná,“ odpověděla, ale Tibor se zrovna věnoval počítači a vůbec to nezaregistroval. Nikola to znovu nezopakovala. O své nové známosti mu řekne někdy jindy.

Tibor opět naznačil spuštění hudebního podkladu, aby se připravila. Sledoval, jak se jí opět podařilo doslova splynout s melodií. Jakoby ani nebyla myšlenkami ve studiu, jakoby si tu skladbu prožívala sama někde ve svých neznámých dálkách. Zpívala, jako by to byla její poslední příležitost.

„Tak si pojď sednout, poslechneme to.“ Tibor věděl, že to byly její zatím dva nejlepší výkony. A byl si téměř jist, že tyto dvě skladby se jí podařilo nazpívat do finální podoby.

„Co říkáš na svůj dnešní výkon?“ zeptal se jí tajemně, když dohrála druhá skladba.

Nikola nevěděla, jak moc tuhle otázku myslí vážně. Věděla ale, že se jí dnes zpívalo nejlépe od té chvíle, co s Tiborem začala spolupracovat.

„Já jsem velmi spokojená. Myslím, že lépe už to nikdy nezazpívám.“ Bylo vidět, jak hodně si je jistá.

„To máš možná pravdu. Což nám teď nevadí, protože na album dáme tuhle verzi. Myslím, že je to perfektní. Niky, takhle zpívej dál a máme desku hotovou za týden,“ řekl a Nikola věděla, jak moc je to pro ně oba důležité.

V kabelce jí pípla SMS.

„Ahojky Nikolko. Jen jsem se chtěl zeptat, jak to s tebou dnes vypadá? Kdy předpokládáš, že budeš volná?“ Nikola se na SMS jakoby zamilovaně usmála. Byl to její nový objev. Po dlouhé době měla pocit, že konečně poznala normálního a přitom pohledného chlapa.

„Tibore, budeme dnes dělat ještě na něčem dalším?“

„Ne ne. Pro dnešek to stačí. Sice si říkám, že bychom měli tvůj momentální stav co nejvíc využít, dokud trvá. Ale tak snad na tom budeš podobně i zítra. Klidně můžeš už jet, jestli potřebuješ. Já si s tím tady budu ještě hrát a zítra ti to pustím.“

Nikola si odskočila na toaletu, aby se upravila, protože odsud pojede rovnou za Milanem.

„No jo, no jo, sluší ti to. Jen aby to ocenil,“ prohodil s lišáckým úsměvem Tibor, když se s ním loučila.

Chvíli na něj překvapivě koukala, pak se pousmála.
„Jak jsi to poznal?“

„Já jsem tě před tím slyšel. Ale nechtěl jsem to v tu chvíli začít rozebírat, abychom vůbec něco stihli. A teď ta sms, samozřejmě mi to došlo. Tak jeď už, ať nečeká.“

Tibor měl v situaci jasno celkem okamžitě. Není lepšího léku na pochroumanou psychiku než láska. V případě Nikoly to bylo zcela zjevné. Byl by blázen, aby jí v tom nepodporoval. Hlavně, aby jí to takhle vydrželo ještě aspoň ten týden, říkal si.

„Ahoj princezno, jsem moc rád, že jsi dneska volná takhle brzy,“ uvítal ji Milan.

Byl to naprosto obyčejný tuctový nevýrazný chlápek. Kluků, jako byl on, se o Nikolu snažilo už spousta. A přesto byl něčím jiný, protože jí dokázal zaujmout téměř na první pohled. Nebyl to přitom jeho vzhled, čím Nikolu oslovoval nejvíc. Ovšem byl neobvykle pozorný a citlivý, což jí na mužích vždycky imponovalo. Cítila se s ním uvolněně. Jakmile se ocitla v jeho přítomnosti, vnímala jen jeho.

„Já jsem taky ráda. Šlo nám to dneska neobvykle hladce, proto mohla přijet tak brzy.“ Chtěla jej obejmout, chtěla si užít jeho tělesnou blízkost. A Milan se samozřejmě nebránil. Jeho stisk byl chvílemi možná až příliš pevný, ale Nikole to nevadilo. Za všechno, co s Milanem prožívala, byla šťastná.

„A kdypak mi teda už nějaké své písničky necháš poslechnout? Jsem hodně zvědavý, o co přesně jde.“

„Něco bude připraveno snad už brzy. Neboj, po mně a mém producentovi budeš první, kdo to uslyší. Slibuju.“ Roztomile se usmála, což Milan pochopil jako žádost o polibek, kterou rád rychle vyřídil.

Prožili spolu příjemný večer, jehož součástí sice byly i postelové hrátky. Nikoli však jako hlavně program společně stráveného času, ale pouze jako doplněk celkové atmosféry. To byla další věc, která Nikolu na jejich rozvíjejícím se vztahu zaujala.

Jediný problém, který s Milanem měla, byl, že i když se vídají už pár týdnů, pořád o něm skoro nic neví. O své práci mluví, jen když se ho přímo zeptá, a když přijde slovo na jeho soukromí, pokaždé se nějakým záhadným způsobem stočí řeč na start její kariéry. Nikola přemýšlela, jak tento stav změnit. Možná by Milana mohla vzít k Tiborovi do studia, aby poznal, na čem konkrétně pracují, a tím ho možná přiměje, aby on o sobě také něco prozradil. Hned zítra se Tibora zeptá, jestli by mu to nevadilo.

Od Milana se domu vrátila, jako obvykle v posledních dnech, během dopoledne. Už docela dlouho nespala ve své vlastní posteli, pomyslela si. Ne že by jí to vadilo, a ne že by na tom nějak výrazně záleželo, ale možná to asi o něčem vypovídá. I když sama nevěděla přesný smysl těchto svých myšlenek, uvědomila si, že několik posledních večerů strávených s Milanem se vůbec nenudila a pokaždé, když se vrátila k sobě domu, už se zase nemohla dočkat, až bude s ním.

Ze zamilovaného rozjímání jí vyrušilo zvonění mobilu.

„Prosím?“
„Ahoj. Ty jsi Nikola?“ ozval se mužský hlas.

„A ty jsi kdo?“

„Není tolik důležitý, kdo jsem, ale proč ti volám.“

„Aha…no, a proč mi teda voláš?“ Nikola měla nutkání začít se smát, ale snažila se působit vážně.

„Protože znám Milana mnohem víc než ty a protože vím, že on se zná dobře s Tomym.“

Nikola nebyla schopna slova. Byla v totálním šoku. Snažila se udržet se v klidu, ale nešlo to. V momentě, kdy zaznělo Tomyho jméno, jí přejel několikrát mráz po zádech. Nevěděla, jestli má být zdrcena, nebo naštvaná. Okamžitě si uvědomila, že je všechno úplně jinak, než si ještě před pár vteřinami myslela.

„A co z toho pro mě vyplývá?“ zeptala se rezignovaně.

„To nevím úplně konkrétně. Jisté je to, že Tomy je s Milanem v kontaktu i z vězení a ví, že ty se s Milanem vídáš. Jedna věc je jasná - jak znám Milana, ten by si jen tak nezačínal s Tomyho bejvalkou, kdyby k tomu neměl pořádný důvod.“

Nikolu zarazilo, že ji označil jako Tomyho bejvalku, ale v této chvíli to bylo ze všeho to nejméně důležité. Došlo jí, že se všechny problémy, které se zdály být už vyřešené, zase oklikou vrací.

„Proč mi to vlastně říkáš? Proč mě takhle varuješ, když jsi jejich kamarád?“ Už zase nevěděla, komu má co věřit.

„Neřekl jsem, že jsem jejich kamarád, ale že je oba dobře znám a hodně toho o nich vím. A z toho, co jsem slyšel a zjistil, se Tomy jen tak nehodlá smířit s tím, že jsi ho poslala do vězení. Víc nevím, ani vědět nechci. Nechci se do toho plést. Jen jsem tě chtěl varovat před Milanem, abys mu nenaletěla. Toť vše. Dávej si pozor.“ Bez dalšího slova zavěsil.

Nikola chviličku přemýšlela, jestli se jí to jen nezdálo, jestli tento hovor skutečně proběhl. Potvrdil jí to záznam o přijatých hovorech v mobilu. No dobře. Jestli Milan skáče, jak Tomy z vězení píská, jestli je to všechno jen sprostá hra, jak se jí pomstít, musí rychle vymyslet, co teď s tím dělat. V první řadě to musí říct Tiborovi. On je její jediná šance na pomoc.

Vlezla si do sprchy. Snažila se myslet na svůj skvělý včerejší pěvecký výkon. Doufala, že se tím uvolní a bude připravená na dnešní pokračování. Ale stejně jí hodně vrtalo hlavou, co bude dál s Milanem a jak to všechno zase skončí. Ve sprše byla na svůj vkus neobvykle dlouho. Měla však pocit, že jí to prospělo. Osušila se a jen tak nahá zalezla do postele. Nechtělo se jí spát, potřebovala si jen v klidu oddychnout.

„Tibore, máme asi zpátky náš starý problém,“ spustila okamžitě hned, jak přijela do nahrávacího studia.

„Problém? O co jde, co se děje?“ zeptal se překvapeně.

„O Tomyho a ten můj nový objev, o němž ses včera dozvěděl. Dnes dopoledne mi někdo volal. Neřekl kdo je. Ale řekl, že Milan a Tomy jsou staří kamarádi a že Tomy ví, že se s Milanem stýkám. Vypadá to, že se mnou Milan není jen tak, že se mu líbím, ale že pro Tomyho nějakým způsobem pracuje.“

Tibor zatnul všechny obličejové svaly, pak se zaklonil a dlaněmi si zakryl oči.

„A je to tu zas. My se ho snad nezbavíme!“postěžoval si nahlas.

„Tibore, mám z toho strach. Nevím co dělat…“ přiznala Nikola.

„Nedivím se ti. Ale zatím bych nedělal vůbec nic. Teda, měla by ses chovat jakoby nic. Aspoň dokud nezjistíme, jestli opravdu něco chystá, nebo je to jen souhra náhod.“ I když sám věděl, že to není příliš pravděpodobné, chtěl nechat otevřené všechny možnosti.

„Původně jsem ho sem dnes chtěla pozvat. Ale potom telefonátu jsem si to rozmyslela…“ pokračovala Nikola.

„A víš, že právě možná proto, co teď víme, by bylo zajímavé sledovat, jak se bude chovat?“ Napadlo Tibora. „Nechceš mu přeci jen zavolat, ať přijede?“

„Ale to by znamenalo, že dnes už nic neuděláme. Protože já před tím rozhodně zpívat nebudu!“

„Jeden den navíc to snad už přežijeme,“ mávnul Tibor rukou a pokývnul na Nikolinu kabelku s mobilem.

„Ahojky. Mílo, sedíme s Tiborem ve studiu. Chvíli jsme si povídali a tak nějak přišla řeč na tebe. Napadlo nás, jestli bys sem nechtěl přijet, abys to teda všechno konečně viděl na vlastní oči?“

„To zní dobře. Já jsem akorát skončil s dnešními povinnostmi, takže jsem volnej a můžu přijet. Akorát přesně nevím kam…? Stačí, když mi řekneš ulici, já si to nechám vyhledat přes GPS.“

Než Milan přijel, Nikola Tiborovi popsala celý ten podivný dopolední telefonát. Ještě se stihli domluvit na následující strategii.

„Tibore, tohle je můj přítel Milan. Milane, tohle je můj producent Tibor.“

„Hodně jsem o tobě slyšel z vyprávění, tak jsem rád, že tě konečně poznávám osobně,“ ujal se Milan slova. Tibor byl jeho vřelým chováním mírně rozhozený, ale snažil se nedávat cokoli najevo.

„Tak to jsi na tom lépe než já. Nikolka mi tě tajila. Že má známost mi prozradila teprve včera.“ Na tváři se mu podařilo vyrobit alespoň náznak úsměvu. Nikolu trochu překvapilo, že to Tibor takhle řekl, ale pochopila, že je to součást toho „jakoby nic“ plánu.

„To víte, my ženy jsme někdy plné tajností…“ pokusila se zapojit do debaty.

Milan se začal rozhlížet po studiu. Ve chvíli, kdy byl otočen zády, Tibor pro jistotu v počítači uzavřel všechny hudební složky. Nechtěl riskovat jakýkoli únik informací. Už to, že je Milan tady, je vlastně dost riskantní.

„Kdy teda bude mít už nějaké věci připravené k prezentaci?“ vyzvídal Milan. Nikola se skoro chystala k odpovědi, Tibor byl však pohotovější.

„Už brzy budeme mít úplně hotové několik písní. Do té doby bych nerad cokoli předváděl. Nemám rád ukazovat něco, co ještě není finální.“ Nikola pochopila Tiborovu strategii. Nechce Milanovi prozradit vůbec nic, dokud nebude situace aspoň trochu zřetelnější.

„Dneska mi teda ještě nic nepustíte? Niky říkala, že se vám včera podařilo nahrát něco zajímavého…“

„Ano, ale ještě to není nijak upraveno zvukařsky. Takže to jakoby ještě není k dispozici,“ bránil se Tibor. Všimnul si, že Milan lehce znervózněl. Proto se rozhodl pro záložní variantu. Pustí mu prostě nějaký nedůležitý hudební motiv bez zpěvu. Podle jeho reakcí pak třeba poznají, o co mu skutečně jde.

Nikola opět úplně nerozuměla Tiborovu počínání. Ale když na ní spiklenecky mrknul, pochopila a tvářila se, že je to song, ke kterému ona zrovna píše slova.

„To nezní špatně. Jsem zvědav na pěveckou linku k tomu,“ pronesl Milan stručně.

Jako bys snad byl nějaký hudební expert nebo co. Počkej, až tě prokouknu, říkal si pro sebe Tibor, ale nahlas řekl něco jiného. „Až Nikola dopíše text, dáme to dohromady. Sám jsem na to zvědavý.“

„Takže co máte dnes ještě v plánu?“ Milan byl z nějakého důvodu podivně zvědavý.

„Dnes už asi nic. Dáme si asi takové konzultační odpoledne, ujasníme si co a jak,“ vysvětlovala Nikola. „Jak to vlastně, že jsi dnes volný takhle brzy?“

Milana ta otázka očividně překvapila. „No…náhodou mi to dneska tak vyšlo, že jsem mohl přijet.“ Pohodlně se usadil do křesla, jako by plánoval zdržet se tu déle. Tibor z toho nebyl nijak nadšený, ale věděl, že se nedá nic dělat.

„A všechna tu hudba je teda tvoje autorská?“ otevřel Milan nové téma.

„Ano, na tom si zakládám. Nemám rád předělávky. To nejhorší podle mě je cizí hit s českým textem. Proto my tvoříme své vlastní skladby.“ Tibor se snažil odhadnout Milanovu další otázku, aby rozhovor udržel pod kontrolou. Tušil však, že Milan chce být zvědavější, než bude přijatelné.

„Nikola mi vyprávěla, že na písničkách děláte společně. To je skvělý. Už o vás vědí novináři? Chtěl jsem to Niky navrhnout, ale nějak na to nepřišla řeč. Kdybyste chtěli, postaral bych se vám o organizační záležitosti…?“

A je to tady, pomysleli si Tibor s Nikolou, ale zachovali se chytře a vůbec se na sebe nepodívali.

„Někoho, kdo by nám dělal manažera, jsme původně měli, ale nakonec to nedopadlo. Prozatím si všechno vyřizujeme sami. Ty s něčím takovým máš zkušenosti?“ Nikola chtěla Milana donutit prozradit co má v úmyslu.

„Myslím, že lidi s vaším uměleckým potenciálem by měli mít po ruce někoho, kdo se jim bude starat o kšefty a prostě všechno kolem. A zdá se, že vy to s hudbou myslíte vážně. A protože já to myslím vážně s Nikolou, je v zájmu nás všech, aby to fungovalo.“ Při těchto Milanových slovech měla Nikola co dělat, aby nevyprskla smíchy. Co jim to tady povídá za pohádky?! Tomy si může myslet, že je stále stejně naivní jako před několika měsíci, ale Milan brzy pozná, že to tak už vůbec není. Měla pocit, jakoby je Milan jen zkoušel. Aby zjistil, kam až lze zajít. Ať má v úmyslu cokoli, Nikola ani Tibor mu v žádném případě neumožní dostat se k jejich projektu jakkoli blíže. Nicméně tvářit se tak prozatím mohou.

„A jak by sis to teda představoval?“ naznačil Tibor případný zájem.

„Jednoduše. Mám nějaké známosti… Až budete mít v ruce něco připraveného k prezentaci, sejdu se s pár lidmi, představím jim to a budu je přesvědčovat, ať se tomu věnují.“

Nikola s Tiborem jakoby se zájmem pokyvovali. Ve skutečnosti však oba přemýšleli nad dalším vývojem. Nikola měla strach, Tibor v sobě krotil zvyšující se rozčílení.

„To zní dobře. Mám teda návrh. Dej nám teď pár dní čas. My připravíme několik písniček, pak tě sem pozveme znovu, ukážeme ti je a společně se pak dohodneme, které z nich jsou nejlepší.“ Byla to jediná možnost, jak získat čas, než se celá věc nějak pohne. Tibor se chtěl hlavně zbavit Milanovy přítomnosti. Ten s jeho návrhem naštěstí souhlasil. Zvednul se ze sedačky v domnění, že s Nikolou už pojedou, ale ta k jeho překvapení dala najevo, že ještě zůstane.

„Mílo, já tady ještě budu. Projdeme si s Tiborem nějaké písničky, ať máme jasno, na čem dál dělat a tak, víš? Nevadí ti to?“

„A přijedeš pak ke mně nebo jak?“ zeptal se mírně podrážděně.

„Podle toho, v kolik skončíme. Ještě se ti ozvu.“ Zvedla se, aby ho, coby jeho přítelkyně vyprovodila.

„Tibore, těšilo mě. Jistě se brzy uvidíme. Zatím držím palce, ať vám to jde co nejlíp.“

Tibor mu podal ruku a pak hned sednul zpět k počítači. Nikola se šla s Milanem rozloučit ven. Byl to pro ni zvláštní pocit. Vědět, že jí jen k něčemu využívá, a přesto se tvářit a chovat zamilovaně.

Nikola se mlčky vrátila za Tiborem do studia, posadila se, a zatímco on si nastavoval v počítači zvukové parametry, ona přemýšlela, jak se z této situace dostanou. Až Milan zjistí, že ona ví o jeho kontaktu s Tomym, prostě až to všechno vyjde najevo, budou se asi dít věci. Aspoň že Tomy je uklizený ve vězení… zatím.

„Niki, tohle musíme vyřešit, co nejdřív to půjde. Jinak nám Milan nedá pokoj. Musíme vymyslet rychlý plán, jak ho nachytat a zbavit se ho!“

„Souhlasím. Jen si nejsem jistá, co tak na rychlo můžeme vymyslet?“¨

„Naší jedinou možností je dát mu najevo, že víme, že je ve spojení s Tomym a mít na to jasné důkazy. Nebude to sice žádná sranda, ale nějak to prostě musí jít! Rozjedeme bleskovou sledovací akci a potřebujeme k tomu někoho, komu můžeme věřit.“

Nikola jen naprázdno rozhodila rukama. Doufala, že Tibor o někom takovém ví, protože ona ne.

„Neboj, snad se mi podaří ještě dnes se spojit s jedním člověkem, který mi tak trochu něco dluží. Ten by to pro nás mohl udělat,“ uklidnil ji.

Nikola mezitím napsala Milanovi, že jestli to příliš nevadí, pojede se dnes vyspat domu. Stejně jde skutečně jen o přespání, protože se s Tiborem domluvili, že na dalších písních začnou dělat co nejdřív dopoledne. Dnes už nic nestihnout. Tibor hlavně musí sehnat svého člověka, aby měli jak Milana odzbrojit.

„Tibore, já teda jedu. Až se zítra vzbudím, ozvu se ti a domluvíme se co a jak. Dobrou noc a moc ti děkuju!“ Políbila jej na tvář a zmizela ve dveřích.

Tibor chvíli přemýšlel, jak se to všechno takhle mohlo zamotat. Jak se do této situace sakra dostal. Ale zároveň věděl, že tyto úvahy jsou zbytečné. Raději si v počítači otevřel složku s hudbou pro Nikolu. Potřeboval se připravit na zítřejší nahrávání.

Nikola přijela domu úplně unavená. Fyzicky i psychicky. Cítila, že je toho na ní zase nějak moc. A štvalo ji to! Protože jen co se dokázala srovnat s jedním zklamáním, už je tu hned další! Byla nervózní, jak to všechno dopadne. Bála se dalšího setkání s Milanem, kterému se nejspíš nevyhne. Jak se k němu ale může chovat stejně jako dosud, když ví pravdu? Přála si, aby se všechno vyřešilo v nejbližších dnech!

Otevřela oči. Nevěděla, kolik je hodin, měla pocit, že je ještě hodně brzy. Ale na mobilu už měla SMS.

„Niky, nechci tě budit. Jen jsem ti chtěl říct, že se mi podařilo sehnat někoho, kdo se pověsí na Milana a pokusí se něco zjistit. Jinak platí naše dohoda. Až se vzbudíš, ozvi se – musíme pokročit s nahráváním. Přeju ti dobré ranko.“

Nikola si opět uvědomila, jak je za Tibora vděčná. Nechtěla ani domyslet, jak by všechno dopadlo, nebýt jeho! Teď už se na hodinky podívala. Bylo krátce před osmou ráno. Proč se sakra vzbudila tak brzy? Musí zkusit usnout ještě aspoň na dvě hodiny!

Ze dvou hodin nakonec byly 4 a půl. Ale nevadilo to. Nikola se cítila dobře, odpočatě, v dobré náladě. To bylo důležité. Nepospíchala. Dopřála si dost času na všechno od výběru spodního prádla, přes pobyt v koupelně až po výběr oblečení. Pak teprve zavolala Tiborovi, že je připravená. Hned jak zavěsila, sáhla po kabelce, kterou včera večer pohodila u dveří. Bylo krátce po třinácté hodině. Za chvíli budu u Tibora, máme celé odpoledne na práci, pochvalovala si, než nastartovala auto. Jejda, nemá skoro žádný benzín, musí na pumpu. Rychle zapátrala v paměti, kde je v okolí nejbližší.

Bývala by nabrala plnou nádrž, ale ne za tu cenu, která svítila na stojanu. Proč vždycky ty nejbližší benzínky musí být nejdražší, posteskla si. Své kroky nasměrovala k pokladně, aby zaplatila. Jejím očím se však naskytl velice překvapivý pohled. U obchodu kousek od benzínky stály dvě osoby. Jednu poznala rychle. Byl to Milan. Té druhé neviděla do tváře, protože měla kapuci hodně přetaženou přes hlavu. V prvním okamžiku se doslova zalekla, hned se ale vzpamatovala a rychle zaplula do prodejny. Chvíli přemýšlela, co má dělat. Zaplatila benzín a dělala, že si ještě něco vybírá v regálu. Všimla si zapnuté televize zavěšené u stropu. Nechtěla jí věnovat jakoukoli pozornost. Jenže informace, kterou sdělil moderátor ve speciálním zpravodajském vstupu, ji šokovala!

„…a kvůli procedurální chybě soudního úředníka musel být odsouzený, jehož totožnost nám mluvčí ministerstva spravedlnosti nechtěla ani potvrdit, ani vyvrátit, propuštěn na svobodu, ač si ze svého původního trestu neodpykal ještě ani čtvrtinu. Jak jsme již uvedli, nebylo nám potvrzeno jméno propuštěného, podle našich informací se však jedná o tohoto muže.“ Na obrazovce se objevila fotografie. Nikola zůstala stát s vytřeštěnýma očima. Byl to Tomy!

Rychle vyšla z prodejny, podívala se směrem, kde před tím zahlédla Milana. Pořád tam stali, teď už však 3. Nikola dostala strach. Bleskově nasedla do auta, v jedné ruce volant, v druhé mobil.

„Tibore, náš problém je mnohem větší, než jsme si mysleli! Tomy je na svobodě!“ Velice rozrušeně mu sdělovala do telefonu.
„Já vím, právě jsem to viděl ve zprávách. Můj člověk už je připravený, ale musíme počkat, až se někde aspoň jeden z nich objeví.“

„Čekat už nemusíme, právě jsem je viděla na benzinové pumpě!“

Rychle Tiborovi do telefonu popsala, kde přesně nebezpečné duo potkala.

„Jedu teď k tobě. Budu tam do půl hodiny!“ Odložila mobil, aby se mohla věnovat řízení. Náhlé rozrušení ji však velmi rozptylovalo.

Tiborovi bylo jasné, že toho dnes opět moc neudělají. Neustále protahování celého projektu mu hodně vadilo. Jenže věděl, že tohle není vina ani jeho ani Nikoly. A věřil, že jakmile to konečně skončí, budou mít zase klid jen na práci. Zavolal rychle svému společníkovi, aby mu tlumočil informace od Nikoly. Teď nezbývá než počkat, až Nikola přijede a až se společník ozve s novými zprávami.

„Fakt si myslí, že ji miluješ? Ta holka je stále stejně naivní. Měl jsem si to předtím líp pohlídat. Vůbec ji nepustit blíž ani k Tamaře, už vůbec ne k Tiborovi, a mohlo to být dávno vyřešeno. Jenže, kdo mohl vědět, co se stane? A ten „pan umělec“ toho chytře využil, hajzl! Ale já mu to všechno vrátím! Jestli si myslej, že jsme spolu už skončili, tak to se sakra pletou, protože neskončili! A jestli ti věřej, tak jak říkáš, tak to bude ještě velká zábava!“

Tomy byl po nečekaném propuštění z vězení doslova nažhavený na pomstu. S Milanovou pomocí chce Tiborovi i Nikole dát najevo, že si s ním neměli zahrávat. Jeho plán sice nebyl nijak nápaditý, zato úderný. Pokud se Milanovi podaří dostat se k Tiborovi tak blízko, že bude mít volný přístup do jeho studia, jednoduše ho chce zničit. Milan žádné případné následky pro sebe neřešil. Věřil, že jej z případných potíží Tomy jako vždycky vyseká, tak jako třeba teď sám sebe z vězení. Seděli v autě, Tomy se potřeboval po tom pobytu ve vězení opět rozkoukat. Taky vyčkávali, jestli se ozve Nikola, aby Milan zase přijel do studia. K tomu však ani po několika hodinách nedošlo.

U Tibora ve studiu se totiž pilně pracovalo. Nikola byla překvapivě plná energie, což se snažili využít při nahrávání dalších písní. Zvládli dvě do finální podoby, z čehož měl Tibor radost.

„No vidíš a pak že to nejde,“ usmál se na zpěvačku. „Tohle bychom měli. Teď ještě uděláme jednu jen tak pracovní a tu ukážeme Milanovi. Jestli z ní bude nadšenej jako z toho, co jsem mu pouštěl včera, tak s ním asi rovnou vyběhnu!“ Strašně se těšil na okamžik, až Milan zjistí, že oni vědí co je skutečně zač. A to přitom ještě nevěděli, co Tomy vlastně chystá.

Nahráli ještě tu jednu skladbu s textem, který původně vůbec nechtěli použít, ale pro tento účel se skvěle hodil.

„Hele, já myslím, že jsme na ně připraveni,“ konstatoval Tibor, když Nikola dozpívala. „Akorát by to chtělo, aby se už ozval můj informátor, ať víme, jaká je situace.“

Naposledy od něj slyšeli před pár hodinami, kdy potvrdil, že se na Tomyho s Milanem pověsil u benzínky.

„Tak já můžu zavolat Milanovi a zeptat se ho, jak to s ním vypadá…“ navrhla trochu nervózně Nikola.

„Já nevím…nerad bych příliš riskoval,“ pochybovačně kýval hlavou Tibor. „Já zavolám svému člověku a podle toho, co mi řekne, se rozhodneme co dál.“

„Já nevím, jak bych ti to… mám malý problém,“ bylo slyšet ze sluchátka. „Šel jsem si koupit něco jídlu, a než jsem se vrátil do auta, ti dva byli pryč. Ztratil jsem je.“

Nikola sledovala, jak Tibor rudne zlostí.

„Jak ztratil?! Kdy? Tos mi nemohl dát vědět?! Vždyť jsem ti říkal, jak je to důležitý! Proč ses neozval dřív???“

„Stalo se to jen před pár minutami. Chtěl jsem to jen dojíst a hned ti zavolat. Tak sorry.“

Tibor nechtěl poslouchat další výmluvy, rozčíleně zavěsil.

Nikola vzala z kabelky mobil, aby zavolala Milanovi.

„Ahoj miláčku, kdepak jsi?“ snažila se znít co nejpříjemněji.

„Čauky princezno. Měl jsem teď nějaké schůzky s pár lidmi, kteří budou ochotni pomoct ti s rozjezdem kariéry, když je zaujme tvá hudba. Jak jste na tom, zvládli jste dneska něco?“

„Ano, proto ti volám. Teď jsme dodělali písničku, kterou bychom ti chtěli ukázat. Nechceš teda přijet?“

„No výborně. Dobře. Budu tam asi za půl hodiny. Těším se na tebe.“

Když hovor ukončila, celá se otřásla. Takhle se přetvařovat a co hůř, poslouchat takové lži. Navíc od někoho, koho ještě před dvěma dny nade vše milovala. Uvnitř jí z toho bylo velmi smutno. Ale teď nebyl čas na smutky ani na depky. Teď bylo potřeba vyřešit problém!

Tibor zavolal svému informátorovi. „Teď potřebuju, abys přijel sem ke mně. Zaparkuj někde poblíž a sleduj situaci. Přijede ten Milan, tak potřebujeme mít jistotu, že na nás nechystá nějaký podraz! Takže mi budeš posílat zprávy, jestli přijel sám a tak. Rozumíš?“

„Ano, jasný, už jedu!“

Milan přijel ještě dřív než za půl hodiny. Tiborův člověk už byl na místě.

„Vypadá to, že přijel sám. V autě nikdo další není,“ blikla textovka na Tiborově mobilu.

„Jsme rádi, žes mohl přijet tak rychle,“ uvítal Milana. Celé to divadlo mu bylo silně odporné, jenže to v této chvíli byla jediná možnost.

„Samozřejmě. Chci Nikole pomoct, takže když mi zavolala, že už pro mě něco máte, chtěl jsem tu být co nejdřív.“

Sednul si vedle Nikoly do sedačky a chytil ji za ruku. Nejradši by mu ji snad zlomila. Dokázala se však ovládnout. Dokonce se donutila se k němu přitulit, aby všechno vypadalo přesvědčivě. Tibor pustil připravenou písničku. Tvářil se, že je s výsledkem spokojený a sledoval Milanovy reakce.

„Musím říct – skvělá práce,“ prohlásil, hned jak song dohrál. V Tiborovi se začala vařit krev. Raději zůstal sedět u počítače, aby neměl nutkání po Milanovi skočit.

„Znám minimálně jednoho člověka, kterému se to bude líbit, který bude ochotný a schopný nám pomoct,“ kýval Milan.

„Takže ti to vypálím, abys mu to mohl předvést,“ řekl suše Tibor.

Nikola jen mlčky přihlížela a vyčkávala na další vývoj situace.

 „Víte, co mě teď napadlo?“ ozval se opět Milan. „Ono není ještě úplně pozdě. Zavolám tomu svému známému, jestli by se se mnou nesešel ještě dnes, a rovnou mu to ukážu.“ Z kapsy vytáhl mobil a posadil se tak, aby mu Nikola neviděla na display. Aby nepoznala, že nevolá nikomu jinému než Tomymu.

„Ahoj, tady Milan. Doufám, že neruším? Víš, jak jsem ti říkal o té nové zpěvačce? Tak jsem právě dostal do ruky první její písničku. Myslím, že z toho může bejt velkej hit! Máš teď čas, že bych ti to dovezl k poslechnutí?“ Ve sluchátku bylo slyšet druhý hlas, ale nešlo rozumět, co říká.

„Skvěle. Asi za hodinu budu u tebe. Tak tam na mě prosím počkej,“ ukončil hovor. „Výborně. S tím člověkem se sejdu ještě dnes.“ S těmi slovy se otočil na Nikolu. „Když se přesvědčí, že je to dobrý materiál, tak máš skoro vyhráno.“ Nemohla pořád uvěřit, že je to takovej křivák, že je schopen takovým způsobem lhát.

Za chvíli Tiborovi blikla další SMS. „Přijelo nějaké auto. Zaparkovalo kousek od stavení. Jestli to vidím dobře, sedí v něm ten druhej, co s ním byl celý den. Ale nevystoupil!“

Tibor si zprávu přečetl a hořkým úsměvem podal Milanovi CD s písničkou. „Tak jsem na tebe zvědav,“ řekl stručně a posadil se zpátky k počítači.

Se slibem, že zavolá hned po schůzce, se Milan chtěl rozloučit s Nikolou. Bylo jí tak strašně odporné jej políbit. Věřila však, že je to už naposledy, tak polibek s vypětím všech sil opětovala. Hned na to Milan odjel. Tibor dostal další SMS. Stálo v ní, že Milan sice odjel, ale Tomy v druhém autě zůstal.

„Niky, jde do tuhého,“ upozornil Tibor a ukázal jí SMSky, které mu přišly. „Ti dva na nás očividně něco chystají. Máš ještě číslo na toho detektiva, co nám pomáhal posledně? Hned mu zavolej!“

Nikola v seznamu našla kontakt na detektiva, díky kterému Tomy skončil ve vězení.

„Dobrý den, tady Nikola. Ta, jak jste říkal, že byste si přál, aby všichni svědkové byli stejně odvážní, jako ona. Pamatujete si mě? “

„Nikola? Ano, samozřejmě. Jestli mi voláš, kvůli tomu, co se dnes objevilo ve zprávách, tak to musím naneštěstí potvrdit. Někde se stala chyba a ten gauner je venku! Vlastně je dobře, že voláš. Chtěl jsem tě poprosit, abys mi dala vědět, pokud se tě jakkoli pokusí kontaktovat. Dostat ho zpátky do basy nebude problém. Jen ho potřebuju najít a něco na něj mít, chápeš.“

„Naprosto, a vlastně proto vám volám. S Tiborem máme podezření, že se na nás chystá. Zjistili jsme totiž, že člověk, se kterým jsem se v posledních týdnech vídala, je jeho kumpán. Teď jsem u Tibora a zjistili jsme, že Tomy je venku schovaný v autě. Byl tady i ten jeho kamarád, Milan. Ale ten odjel a údajnou schůzku. Má se mi ještě ozvat, ale vypadá to, že na nás chystají nějakou past. Potřebujeme vaši pomoc!“

„Ajajaj. Jasný, rozumím. Teď buďte hlavně v klidu. Pokud se ozve, tvař se pořád jakoby nic. Ať nemají žádné pochyby, že nemají situaci pod kontrolou. Já tam vyrážím se svým týmem, a kdyby se něco seběhlo, postaráme se o vás!“

Nikola to řekla Tiborovi. Chvíli jen tak mlčky seděli, vstřebávali vývoj celého problému, oba si přáli jediné – ať už je po všem!

Asi tak hodinu potom, co Milan odjel, se opět ozval.

„Čauky princezno. Mám dvě zprávy, dobrou a špatnou. Jakou chceš slyšet dřív?“ mluvil veselým tónem, takže Nikola nevěděla, co jí chce vlastně říct.

„Dobře, nebudu tě napínat. Ta dobrá je, že se vaše písnička zalíbila. Ta špatná je, že by to chtělo, abyste sem s Tiborem přijeli, abychom to probrali osobně. Tak, jestli by vám to nevadilo, sedněte do auta a přijeďte, my na vás počkáme.“

Nikola koukla na Tibora. Stál hned u ní, takže Milana slyšel. Naznačil jí, ať přikývne.

Milan jí popsal, údajnou trasu, kam že to mají přijet. Mělo jít o nějakou malou restauraci. Oba jej však podezřívali, že je to jen nějaká záminka. Proč by jinak kousek od stavení seděl v autě Tomy?

Nikola rychle ještě jednou zavolala detektivovi.

„Promiňte, že vás zas otravuju. Ale teď mi ten Milan volal a lákají nás někam pryč. Přitom venku v autě sedí Tomy. Co máme dělat?“

„My už jsme skoro tam. Za takových deset minut jakože odjeďte, a uvidíme, k čemu se ten parchant odváží.“

Tiborovi se sice vůbec nelíbilo, že takhle musí riskovat, ale věděl, že nemá na výběr, chce-li to co nejdřív skončit. Pro jistotu zavolal svému hlídači.

„Poslouchej, ten Milan nás láká pryč. Vloží se do toho policie, takže se raději někam ztrať, ať se jim nepřipleteš do cesty.“

Tomy si odjíždějícího auta naštěstí nevšimnul. Všimnul si však Tibora a Nikoly, jak nasedají do auta a opouštějí stavení. Počkal, až jejich auto zmizí, vyndal z kufru brašnu s nářadím a zamířil tam. Neměl tušení, že už ho má opět na mušce policie spolu s Nikolou a Tiborem. Ve chvíli, kdy se mu podařilo vloupat se přímo do studia, jej oslnily policejní reflektory. Byl očividně zaskočen, protože se nezmohl na žádný odpor. Celá akce proběhla tak rychle, že kromě vstupních dveří neponičil naštěstí vůbec nic. Tiborovi pouze nebylo jasné, jak si Tomy dokázal odemknout bezpečnostní dveře. Nicméně hlavní bylo, že opět seděl s rukama v poutech v policejním autě. A Milan? Toho policie dopadla po mobilu, když se snažil dovolat Tomymu. 

O rok později:

„Ahoj, tak pojď, jsme tady,“ řekl Tibor Nikole do telefonu. Za pár minut nasedla k němu do auta. „Máme všechno?“ ujišťovala se nervózně, i když vlastně nic nepotřebovala. Jen ten papírek… kdyby náhodou.

Tibor dal řidiči pokyn k odjezdu.

Když přijeli na místo, limuzínu obklopil dav fotografů. Přes blikání blesků Nikola ani pořádně neviděla na cestu. Tibor ji musel chytnout za ruku a mezi fotografy si prorazit cestu.

Přijeli na poslední chvíli, v sále už bylo skoro plno, za chviličku ceremoniál začal.

Nikola si užívala svou přítomnost mezi ostatními osobnostmi hudební branže. Kousek od ní seděl Petr Muk, ještě kousek dál Iva Frühlingová. Vpředu si všimnula Lucky Bílé, poblíž seděl Karel Gott.

Tak opravdu je to pravda, pomyslela si. Díky svému prvnímu albu si dokázala získat tolik věrných fanoušků, že teď sedí mezi nominovanými na Českém slavíku. Tibor ji stále držel za ruku. V tu chvíli si nebyla jistá, co by si přála víc - získat nějakou cenu, nebo aby ji Tibor už nikdy nepouštěl...? 

KONEC