Zpravidla se o násilí mluví pouze tehdy, jedná-li se o násilí fyzické. Dnes už ale odborníci přiznávají, že psychické týrání je mnohdy daleko zrůdnější a pro danou oběť nepříjemnější než fyzické, a to především proto, že s psychickým násilím se oběť trápí daleko déle sama, než udělá potřebné kroky k zastavení násilí. Dokázat psychické násilí je někdy velmi složité, mnohdy takřka nemožné...

Domácí násilí neznamená jen facku

Počátkem 21.století byl zkoumán vzorek žen – obětí násilí, jak psychického, tak fyzického. Psychologové došli k těmto statistickým údajům: fyzické útoky zažilo 90% všech zkoumaných žen, psychické týrání uváděly všechny ženy. Bití zažily i některé zkoumané oběti během těhotenství, obzvlášť v jeho druhé polovině. Opakované fackování znaly téměř tři pětiny obětí. Polovina žen poznala bití a rány pěstí, Čtvrtina žen se zmínila o škrcení a zkopání. Některé zažily pálení žehličkou, svazování, přivírání prstů do dveří či polévání ledovou vodou. Vyskytl se i pokus o upálení a utopení.

Tři čtvrtiny týraných žen partner omezoval ekonomicky. Záměrně málo peněz na domácnost dostávala polovina z nich. Každé desáté ženě přidělil partner jen malé bankovky, musela mu potom předložit vyúčtování. Zakázáno chodit do práce měla pětina žen. Pět procent žen muselo vydělané peníze posílat svému partnerovi na účet. Polovina žen uváděla sexuální násilí. Nejčastěji šlo o vynucený sex a nepříjemné sexuální praktiky. Sedm procent žen partner znásilnil. (Pospíšil, 2007)

Všechny oběti domácího násilí uvádějí, že mají problémy i v dalším životě. Nahlášení trestného činu většinou přichází až tehdy, když je oběť ohrožena na životě nebo když začne násilník týrat dalšího z členů rodiny. V případě žen je to většinou tehdy, když se násilí objeví i směrem k dětem. Pak teprve celou událost nahlásí na policii. Vyšetřování je sice složité a mnohdy má dlouhé trvání, ale ve většině případů se obětem uleví i přes obavy z ještě horších útoků. Velkou většinu násilníků totiž přes jejich výhružky, že svoje násilí ještě zvýší, ohlášení na policii umírní v projevech násilí. V případě velkých obav žen dokonce může policie zprostředkovat ochranu před možným napadením.

Domácí násilí má čtyři hlavní znaky

Prvním z nich je opakování násilí. Násilí nemusí být nepřetržité, většinou osciluje, po projevech násilí následuje klidnější období. Tento proces většinou trvá měsíce, spíše roky, než se oběť odhodlá k ohlášení. Násilí může být jak fyzické, tak psychické, sociální, ekonomické či sexuální. Ve většině případů se uvedené formy kombinují.

Druhým znakem je stupňování násilí. Postupem času se mohou měnit jak formy násilí, tak jejich forma. Zpravidla dochází ke stupňování násilí až po neúnosnou mez. Důsledky jsou dlouhodobé. Projevují se nejen přímo u oběti, ale často jsou svědky děti, u nichž dochází jak k akutním psychickým a sociálním následkům typu zhoršování chování a prospěchu, zakoktávání se, pomočování se, tak k dlouhodobějším problémům - tito svědci mívají problémy v osobních vztazích, obtížně hledají partnery, jimi založené rodiny mnohdy vykazují problémy v komunikaci.

Třetí znak představuje blízký vztah mezi násilníkem a obětí. Daleko více násilí páchají lidé na svých blízkých.

Posledním charakteristickým znakem je absence společenské kontroly. Domácí násilí je násilí za dveřmi bytu, domu, ložnice. Hledání důkazů především násilí psychického a sociálního je často velmi náročné.

Pro mnohé je šokující fakt, že o domácím násilí vědí členové rodiny, ale danou skutečnost neohlásí. Poškození jména rodiny je pro ně mnohdy důležitější než samotné bezpečí jejích členů. Neuvědomují si ale, že násilníci většinou stupňují svoje napadání ve vztahu k obětem. Čím déle násilí probíhá, tím je intenzivnější a psychické následky pro oběti jsou závažnější.

Když už se oběť rozhodne, že ohlásí násilí na policii, je často nejistá, stresovaná. Prožívá danou situaci jako velmi stresující. Určitě by každá oběť, která se rozhodne násilí ohlásit, měla vědět, že má právo vyžadovat zápisy o svých výpovědích i o šetření vlastní osoby. Že může sama pořizovat zápisy o násilí, o jednání v poradně u sociálního pracovníka, v krizovém centru. Že má právo doplňovat zprávy sociálně právního útvaru, písemně se k nim vyjadřovat a případně písemně namítat proti nepřesnostem v nich. Před samotným ohlášením je dobré, zjistit si všechny informace týkající se pomoci jak v oblasti ochrany sebe, tak svých nejbližších či majetku.

Autorkou je psycholožka PhDr. Kateřina Stibalová

Anketa