Na vaše dotazy týkající se partnerských a rodinných vztahů odpovídá psycholožka PhDr. Kateřina Stibalová.

Předminulé léto jsem jela do Řecka jako delegátka. Pracovala jsem v jedné cestovní kanceláři, kde jsem potkala Mira. Byl na mě moc hodný a od začátku bylo vidět, že se mu líbím. Dlouho jsem odolávala, ale nakonec jsem podlehla. Nedávala jsem však našemu vztahu naději, protože já jsem z Hodonína a on z Košic. Nejsem člověk, který by se vzdal domova, rodiny a kamarádů. V zápalu lásky jsem se přihlásila na vysokou do Košic, s jeho pomocí jsem udělala přijímačky a nechala se přemluvit, ať bydlím u něj a jeho rodičů. Teď toho však lituji, protože mi chybí domov a kamarádi. V Košicích nikoho neznám a přítel na mě nemá čas. Ale miluji ho a nedokážu si vybrat mezi ním a rodinou. Můžete mi prosím poradit?

Skutečně je zde každá rada drahá. Proti sobě stojí dvě základní potřeby, které v souvislosti s našimi blízkými máme. Na jedné straně partner a láska k němu, na straně druhé další sociální vazby. Obecně lze tvrdit, že člověk by si měl v životě ze svých blízkých vytvořit jakousi sociální síť. Čím více pevných vztahů, tím větší jistota. Jestliže selže jedno z lan sítě, udrží člověka ještě další lana v síti. Je-li člověk přivázaný pouze na jedno lano, selže-li toto lano, dojde k pádu, v reálu tedy ke zhroucení člověka. Tomu bychom se měli všichni vyhýbat. Není- li tedy vyhnutí a musíte se rozhodnout pouze pro jednu z daných alternativ, nezbývá než si sepsat seznam pozitiv a negativ jednotlivých možností. Racionálně tak ošetříte danou situaci. Lze si najít nové přátele? Lze si najít nového partnera? Co je pro vás obtížnější?

Bydlela jsem s rodinou v matčině domě a měla jsem rizikové těhotenství. Máma žila se svým přítelem ve městě, ale rozešli se a ona se vrátila do svého domu. A nám začalo peklo. Přítel byl dálkový řidič a byl často pryč. Když přijel, máma mu navykládala, že do domu přichází nějací muži a že se to nedá vydržet, protože chodí po celém domě nazí. Chtěla po nás, abychom se okamžitě odstěhovali. Urychleně jsme začali hledat bydlení. Její výmysly ale pokračovaly a stupňovaly se. Začala volat policii, že neprávem obýváme její dům a že ji terorizujeme. Vše vyvrcholilo, když jsem s ní byla opět sama doma. Ráno přišla do mého pokoje a začala mě bít násadou od motyky. V té době jsem měla měsíc a půl do porodu. Zápasily jsme asi tři hodiny, než jsem jí sebrala telefon a zavolala příteli, který uvědomil policii. Matka se odstěhovala k mé sestře a u ní spáchala demonstrativní sebevraždu v dětském pokoji za přítomnosti mých dvou malých neteří. Na měsíc ji odvezli do blázince. Pak ji propustili s tím, že je naprosto v pořádku. Přítel musel ukončit zaměstnání a přihlásit se na úřad práce, aby mě mohl hlídat. Pak jsem musela do porodnice. Jak to matka zjistila, vyhodila mého přítele i s druhým synem z domu. Nedovolila jim ani vzít si svoje věci. Od té doby se s ní nevídám. Syn, kterému jsou už dva roky, ji nezná a ona o něho také nemá zájem. Mě to mrzí, myslela jsem si, že ji syn obměkčí, ona přijde a omluví se, ale nic. Trápí mě, že syn nemá babičku, ale nemám sílu za ní jít. Co mám dělat?

V některých výjimečných situacích je prostě lepší, nezná-li dítě babičku. Jestliže vaše matka měla problémy psychického rázu, bila vás a jednala afektivně, nemyslím, že by bylo rozumné s ní navazovat vztahy. Vidím zde velké riziko především pro vaše děti, které mohou být na rozdíl od vás podobných afektivních výbuchů ušetřeni. Ještě znovu promyslete, co považujete za důležité pro sebe a svoji rodinu. Jestliže ona sama nejeví o děti zájem, nechala bych ještě nějaký čas na zotavenou pro obě strany. Je možné, že čas zahojí všechna bezpráví a křivdy a zase se s matkou usmíříte. Myslím ale, že obě strany potřebují čas na rekonvalescenci.

Je mi dvacet a jsem z Pardubic. Můj přítel, se kterým jsem už skoro dva roky, studuje v Brně a je o tři roky mladší. Poslední dobou se ale sami sobě začínáme vzdalovat. Dokonce jsem se rozhodla mu platit paušál, abychom se alespoň slyšeli. Když mu ale zavolám, tak jak jsme to měli domluvené, je otrávený a nepříjemný. Za celý den mi nenapíše ani jedinou SMSku. Když to s ním chci řešit, nechce se o tom bavit. Pokud mě něco trápí a chci mu to říct, řekne, ať s tím počkám na víkend, že to nechce řešit po telefonu. Jenže já to ze sebe potřebuji dostat! Nemám moc přátel a chci se někomu vypovídat. Vím, že je velmi hodný a citlivý, ale od doby co se začal bavit s jistou partou lidí, si na mě vůbec nevzpomene. Někdy si připadám vlezlá, i když mu volám jen jednou denně. Občas si říkám, že to vydržím a dnes se mu neozvu, ale nikdy to nedokážu. Zkratka jsem do něj zamilovaná a nevím si rady. Vím, že mě má moc rád, protože když jsme spolu, je to krása. Ale jakmile je s kamarády, tak je jako vyměněný. Prosím, poraďte mi.

Jestliže dobře chápu situaci, chodíte se svým partnerem od jeho patnácti let. To je u chlapců věk, kdy vlastně teprve začínají postupně vyspívat. Udržet v tomto věku vztah, který trvá dva roky, je podle mého názoru nadlidský výkon. Navíc rozdíl tří let v takhle mladém věku vás staví do situace, kdy každý z vás může od vztahu očekávat úplně něco jiného. Vůbec se tedy nedivím, cítíte-li jeden či druhý potřebu řešit váš vztah. Ať už bude řešení vašeho vztahu jakékoli, měli byste se pokusit řešit problémy společně. U vztahu na dálku je skutečně problém v tom, že se málokdy vidíte tváří v tvář. Přesto by ale bylo vhodné sejít se a pokusit se vyjasnit si vaše postoje a názory ve vztahu k druhému. Váš partner se může cítit telefonáty omezovaný, může prožívat neshodu mezi tím, co cítí k vám a tím, co dělají ostatní kluci jeho věku. Vy můžete vnímat váš vztah jako vztah, který chcete udržet spíše vy. Bez argumentů druhé strany budete pořád váhat, představovat si, proč se asi chová tak, jak se chová, ale nikdy nebudete mít úplně jasno v jeho názorech.

Poslední dobou nemůžu koukat už ani na večerní zprávy, vše mě rozbrečí. Co s tím?  Jinak jsem pozitivní, usměvavá, ale tohle? Kde se to ve mně vzalo?

Člověk v životě prochází různými obdobími. Ne vždy si plně uvědomuje, co všechno ovlivňuje jeho chování a jednání. Někdy může nevědomě zareagovat na situaci, které je svědkem, může se stát, že se nám postupně vrací vzpomínky na prožité události, dochází nám skutečný význam slov jiných lidí i jejich činů. Prostě nelze nikdy přesně říci, co a jak intenzivně nás ovlivňuje. Jde o kombinaci různých vnějších i vnitřních vlivů, které se vzájemně proplétají a tvoří konstrukci, kterou navenek vidíme jako naše nálady, postoje, jednání. Stálo by tedy za to alespoň se pokusit zjistit, co stojí za vaší přecitlivělostí ve vztahu k informacím zvnějšku. Jestliže se jedná o přecitlivělosti, která nemá reálný důvod (například přetížení, stres) můžeme zkusit hledat spojení s hormonálními změnami v organismu. Ke změnám dochází třeba v období těhotenství či kojení, nebo v období přechodu. Podobně při hormonální nerovnováze štítné žlázy dochází k přecitlivělosti organismu na emocionální podněty. Jedná-li se ve vašem případě o nevysvětlitelnou změnu reakcí na podněty, doporučila bych návštěvu praktického lékaře.

Když jsem byla malá, tak se moji rodiče neustále hádali, pili alkohol, dokonce přišlo i na bitky. Mamka se chovala k taťkovi hrozně, podváděla ho se svým spolupracovníkem, schovávala mu výplatu a podobně. Někdy se opila a dělala jako bychom já s bratrem neexistovali, a když vystřízlivěla, tak se chovala, jako by se nic nestalo. Když mi bylo šest let, tak se naši rozvedli. Matka mě násilím odtáhla a bydlela jsem s ní u babičky. Byla jsem z toho nešťastná, protože jsem chtěla být s taťkou. Potom si vzala jednoho chlápka, ke kterému jsme se přestěhovali. Teď mi je dvacet a pořad s nimi musím žít v jednom bytě. Je to k nevydržení, matka má pořád něco proti mně. A to s tím jejím pitím nepřestalo. Nadává mi, a když vystřízliví, chová se, jakoby se nic nestalo. Ale to já už po dvaceti letech nedokážu. Nezvládám to psychicky. Doma neustále slyším, jak za mě musí všechno platit, ale oblečení i paušál si platím sama. Platí za mě pouze nájem, elektřinu, vodu, plyn a to málo, co sním. Letos maturuji a stále doufám, že maturitu udělám a najdu si dobře placenou práci, abych se mohla odstěhovat. Mám strašně slabou psychiku a už nevím, jak dál. Často mám deprese a v ničem si nevěřím. Matka mě totiž celý život jen podceňovala a opakovala, jak na nic nemám, že neudělám přijímačky na školu a podobně. Poraďte mi prosím něco, abych se cítila lépe.

Tyhle problémy rozhodně nevyřešíme jednoduchou radou. Souhlasím s tvojí snahou osamostatnit se a žít si svůj vlastní život. Máš už ho takřka na dosah, vždyť do maturity už je jenom chvíle a pak bude záležet na tobě, jak se o sebe postaráš. Každopádně si myslím, že bys tuhle situaci neměla řešit sama. Doporučila bych ti, abys navštívila nějakého psychologa či psycholožku poblíž tvého bydliště a pokusila se řešit problémy postupně. Čeká tě ještě hodně práce, ale držím pěsti.

Syn je hyperaktivní a na EEG zjistili, že nález je na hranici ADHD a Epilepsie. Jaká bude mít omezení a jak to ovlivní rodinný život?

Jestliže má tento nález, zřejmě už to chod rodiny omezilo. Tyto děti jsou skutečně hyperaktivní, obtížně se soustředí a vyžadují speciální přístup. Při hře jste si mohla všimnout, že ve srovnání s jinými dětmi je více roztěkaný, potřebuje často měnit činnosti a vyžaduje také klidnější, ale přitom pevné vedení. Velmi záleží na míře daného problému. Píšete, že je na hranici, znamenalo by to tedy menší omezení. Váš ošetřující lékař by vám měl dát přesnější informace právě v souvislosti s nálezem na EEG. Dnešní vyšetřovací metody dokáží přesně určit změny, ke kterým v mozku dochází, a umožňují ta přesnější zaměření léčby. Čeká vás dlouhodobá spolupráce s psychologem či psychiatrem. Mnohdy je možné takřka eliminovat projevy daného onemocnění.

Je mi dvacet čtyři let a manželovi třicet let, máme syna starého dva roky. Od té doby, co je syn na světě, manžel se mnou odmítá sex. Nevím, zda za to nemůže třeba jeho přítomnost u porodu. Od té doby jsme vlastně spolu ještě nespali a manžel mi nechce říct důvod, proč mě odmítá. Také nechce jít k žádnému odborníkovi, který by mu poradil. Moje trpělivost je u konce, nevím, jak mu pomoci. Stále čekám, že se to zlepší, a snažím se mu pomáhat (sexy prádlo, noc v penzionu), ale výsledek žádný. Nevím, co mám dělat.

Jestliže se nedoberete důvodu, proč vás manžel odmítá, nemůžete mu příliš pomoci. Je možné, že ani sám nezná důvod, proč sex s vámi odmítá. Důležité je, jak vypadala situace u vás doma před vaším porodem. Byla-li normální, docházelo-li k sexu a oba dva jste byli spokojeni, pak lze skutečně důvod hledat někde v okolnostech porodu. Opravdu se může stát, že porod vyvolá v partnerovi smíšené pocity ve vztahu k sexu. Je to výrazný zážitek a slabší povaha se může cítit zaskočena. Málokdo z mužů čeká, že je porod provázen takovou bolestí a úsilím, kterého je pak svědkem. Pokuste se promluvit si s manželem o porodu samotném, jak ho prožíval, co ho zaujalo, čím byl zaskočen. Bude-li ochotný o tomto tématu mluvit, třeba postupně dojdete i tomu tabuizovanému sexu. Jestliže i potom nebude schopný plnit své manželské povinnosti, měla byste ho přimět k návštěvě sexuologa. Dnes není problém v každém větším městě najít sexuologickou ordinaci. Každopádně byste měla danou situaci řešit.