Buďto si s nimi nemáme co říct, protože jsou pravým opakem nás samých, a pak nechápeme, jak je možné, že s někým takovým mohl náš miláček kdy chodit. Anebo jsou úplně stejné jako my, kopie, nebo raději parodie, které nás iritují snad ještě víc. Je to zvláštní. Je to přeci už tak dávno, co ona a on chodili po parku ruku v ruce. A přesto kdykoli ji vidíme nebo o ní slyšíme, malý červík v nás stále hlodá. Žárlíme? Asi ano. Ale proč? 

Jsou hezčí?

Mají lesklejší vlasy, méně problémovou pleť, mají méně vrásek nebo snad líp voní? To asi těžko! Prostě to se jim nepovede. Ony totiž na rozdíl od nás nepoužívají kosmetiku Garnier:-) Mají snad hezčí postavu? To se nám jen zdá. V těchto ohledech jsou naše úsudky příliš zaujaté, a proto nic takového nemůžeme soudit. Je lepší se zeptat kamarádky nebo rovnou našeho miláčka.

A co zjistíme? Že jsme samozřejmě ta nejkrásnější stvoření na světě a netřeba se obávat jakékoli konkurence. Natožpak té bývalé! A když už třeba náhodou zaznamenáme jistý několikagramový rozdíl mezi námi a jí? Moc dobře víme, že je to vykoupeno jejími neustálými dietami. A protože láska prochází žaludkem, každý chlap dá raději přednost ženský, která se s ním s chutí zakousne i do pozdní večeře. 

Jsou chytřejší?

Můžeme si myslet, že to, co našeho milého k těm ženským před námi táhlo, byla jejich nadanost, chytrost, cílevědomost a kariéra. Jenomže k čemu to? Každé honění se za kariérou a za novými poznatky jde ruku v ruce s neustálou dřinou. Tím pádem není na nic jiného čas. Není tedy lepší, místo šprtání se z naditých knih někde v tichém koutku, zajít si s přítelem do kina, na večeři nebo si alespoň pustit nějaký chytrý dokument pěkně společně a v teple domova?

A to vůbec nemluvím o mužském zranitelném egu. Nikdy není dobré, když žena dá muži najevo, že je chytřejší než on, že něčemu víc rozumí, že něco umí líp a že má vyšší vzdělání než on. Byť je to stokrát pravda. Před muži se raději svým raketovým vzestupem ve firmě příliš nechlubit. Možná to byl nakonec ten důvod, proč už není se svou bývalou. 

Jsou bohatší?

Také se nám může zdát, že to byly jejich peníze, co k nim lákalo naše chlapy. Jasně, být prachatá panička není špatný, klidně bych si to zkusila. Ale je málo takových, které zdědily miliony po zámožném strýčkovi. Většinou se lidi dost nadřou, než si postaví barák a koupí auto, jachtu nebo poníka. A jsme zase u toho. Peníze rovná se práce a práce rovná se málo volného času. Nevím, nevím, jestli je hodně chlapů, kteří raději vymění čas strávený se svou láskou za několik málo letmých, byť luxusních chvilek a za hromadu „Dnes ne, drahý, dnes opravdu nemám čas a v příštích třech týdnech ho mít také nebudu, musím s KOLEGOU na pracovní cestu do Paříže!“ A další věc, zas a znova, co to jejich mužné JÁ? Kolika chlapům se líbí, že jejich žena vydělá za měsíc víc, než on za celý rok? Jo, i prachy v tomto slova smyslu jsou důvod k rozchodu. 

Tráví spolu čas?

Náš partner a jeho bejvalka zase spolu. Zašli spolu na oběd? Dobrá. Zašli spolu na sklenku? Horší. Chodí spolu každý měsíc do kina? To už fakt naštve. Volá mu ve tři ráno a potřebuje si popovídat o tom, jak je sama? Nebo volá v neděli při obědě, že strašně nutně potřebuje pomoct spravit vířivku? Nebo snad volá on jí?! Pomáhá jí hlídat její neteře a chodí jí fandit na její tenisové zápasy?

Ano, to by mohl být důvod k žárlivosti. Ale pozor. Tady už snad ani není chyba v bejvalce (teda je, tam je chyba vždycky), ale i partner by mohl trochu toho svého času věnovat nám. Takže s ním o tom promluvíme, bez scén a hysterie a v klidu mu to vysvětlíme a domluvíme si pravidla. A když neposlechne? Tak ho normálně roztrhneme jako hada! Bez scén a hysterie. 

Mají společnou minulost?

Takže proč na bejvalky vlastně žárlíme? Jediným pádným argumentem je snad to, že s naším milým mají nějakou společnou minulost. Něco si spolu prožili, zažili, něčím si prošli. Ale nakonec zjistíme, že to asi nebylo zas tak super, když se stejně rozešli. A co je ještě lepší? My a naši partneři jsme spolu právě teď. Teď a tady. A co víc? My máme společnou jak minulost, tak budoucnost. My můžeme společně vzpomínat, ale také můžeme plánovat, uskutečňovat, můžeme se na něco těšit, dělat si radost, prožívat všechno společně a můžeme si dál a dál zpříjemňovat náš společný čas. A to je mnohem důležitější, než to, co bylo a co se nedá vrátit. Takže budeme ještě žárlit na jeho bejvalky? :-)

Autor: Adriana Martinovičová