Z lásky, nebo z rozumu?

Rozdílů mezi svatbou z lásky a z rozumu (rozuměj - z nutnosti) je několik. Zatímco láska je samozřejmě důvod zcela přirozený a z hlediska logického přání obou partnerů o dlouhodobě fungující manželství nejspolehlivější, ty ostatní jsou vždy nějakým způsobem zidealizované, což zpravidla bývá chyba. Protože velké procento takových manželství dříve či později končí rozvodem.

Otázkou tedy je, proč o svatbě vůbec uvažovat, když člověk necítí lásku, ale v nejlepším případě „pouze“ jakousi naději na zajištěný rodinný život. Vždyť dobře fungující manželství je úplně jiná záležitost než sebelepší vztah se sympatickým kamarádem, kterého třeba vnímáte jako spolehlivého a sympatického muže, ale to vůbec nemusí znamenat, že vám automaticky bude vhodným manželem a otcem vašich dětí. Protože pokud tam není ta láska v pravém slova smyslu, je to svatba pouze účelová, což je v konečném důsledku mnohem horší než případné nemanželské dítě.

Dítě a svatba

„Musíme se vzít, protože čekáme dítě,“ bývá ještě dnes pro někoho jasný důvod ke svatbě. Ovšem už ne tak častý jako dřív (skoro by se chtělo říct – naštěstí). Zatímco dříve bylo nemanželské dítě chápáno jako vrchol nezodpovědnosti, dnes je to skoro moderní. Nejspíš i proto, že to bývá pro, jakože svobodnou matku (i když ve skutečnosti šťastně zadanou ženu) z finančního hlediska o něco výhodnější než pro vdanou ženu na klasické mateřské.  Je vůbec zajímavé v tomto směru sledovat vývoj ve společnosti. Buď se páry rozhodnou pro svatbu právě proto, že chtějí založit rodinu, anebo naopak se svatbou nepospíchají, ani když je dítě již na cestě. Žít společně i s dítětem jako rodina, a přitom nebýt manželi, je něco jako nový moderní trend, i když jej zastánci tzv. tradiční rodiny odmítají.

Musejí být rodiče zároveň manželé?

Pokud tedy připustíme, že dítě nemusí nutně znamenat svatbu, pak zároveň můžeme připustit, že k tomu, aby partneři byli dobrými rodiči, nemusí být nutně manželé. Kromě klasického modelu, kdy se svatbou z jakéhokoli důvodu nepospíchají, je tu ještě ta varianta, že společně vychovávají dítě, jehož biologický rodič je pouze jeden z nich. Pak samozřejmě záleží na tom, aby ten druhý přijal rodičovskou roli se vším všudy a dítě jej jako rodiče skutečně vnímalo. To však až na výjimky funguje pouze u malých dětí. I tak ale jistě platí, že je lepší být sice nemanželské dítě, ale mít mámu a tátu (byť jeden nebo druhý z nich není biologický rodič), než žít v tzv. neúplné rodině. Jinými slovy – pro dobrou výchovu dítěte není svatba lépe řečeno manželský vztah partnerů stěžejní záležitost.

Je „ANO“ tak nutné?

A tím se dostáváme k dalším otázkám: Jak moc je svatba pro člověka vlastně důležitá a po jak dlouhém vztahu je rozumné si říct ono oficiální ANO? Zatímco dřív byla svatba jediným logickým vývojem většinou delšího soužití, dnes jsou lidé schopni brát se i po pár měsících. Neberou to totiž jako celoživotní závazek, ale spíše jako zpestření nebo jako takový test sebe sama. Ne zrovna zřídka takové manželství skončí ještě dřív, než se dvojice vrátí ze svatební cesty. Podobné manýry známe sice spíše ze světa celebrit, stále více se však objevují i mimo showbyznys. Nedá se říct, že by na takové manželské zkoušce bylo něco vysloveně špatného (pokud není obětí jeho krachu společné dítě), i když to může působit nemorálně.

Svatba je krásná, ale štěstí si za ni nekoupíš

Dovolím si parafrázovat popěvek z písničky dua Hapka/Horáček – Štěstí je krásná věc. Protože ač se jistě všichni shodneme, že svatba je krásná a důležitá pro každého, rozhodně nemá takovou sílu, aby automaticky přinesla štěstí. To záleží pouze na obou partnerech, jestli si dokážou vybudovat harmonický vztah. Ale rozhodně nemůžou čekat, že jejich případné neshody vyřeší svatba. To je velký omyl. 

Stejně, jako se někteří rozhodnou pro svatbu nepřiměřeně brzy, je už stejně běžné neříct si oficiálně ANO ani po mnoha společných letech. Ve svém okolí jsem zjistil, že vnímat svatbu jako nástroj na zaručené rodinné štěstí se nevyplácí. Slyšel jsem například příběh, v němž se pro svatbu rozhodli po osmiletém fungujícím vztahu. Ovšem půl roku po svatbě bylo zároveň po vztahu, protože si žena našla někoho nového. Jeden můj kamarád se v naději na klidný rodinný život pro změnu oženil tak nešťastně, že neznám nikoho, kdo by byl více pod pantoflem, protože horší než jak je to v jeho případě už to prostě být nemůže. Samozřejmě, že stále ještě existují i šťastná manželství. Například po devítiletém vztahu mé kamarádky byla svatba jen formalita a dnes s manželem vychovává několikaměsíční dvojčátka. A ještě jeden příklad, který mluví pro spokojené manželství – jeden můj známý se oženil už před čtyřmi roky. Ne kvůli dítěti ani kvůli jinému důvodu tzv. „z rozumu“. Ale zkrátka z čisté lásky, která jim prý stále funguje. A dítě neplánují dřív, než jeho žena nedodělá školu, tedy až za několik let.

Těm z vás, které máte do svatby ještě daleko, a těm, které se na svatbu právě chystáte, přeju, ať je to svatba skutečně z lásky. A těm, které už jste vdané, přeju šťastné manželství, co nejdéle to půjde.

Autor: Jakub