Každá zamilovanost je podle biologů pouhým chemickým nastavením organismu. Toto nastavení je dočasné. Nejprudší lásku tedy cítíme v prvním půl roce po seznámení. Ještě do jednoho roku můžeme hovořit o lásce vášnivé, o lásce „na bázi chemických sloučenin“. Po roce ale toto chemické nastavení organismu opadá, láska tedy odchází, alespoň z pohledu biologů. Přesto ale s partnerem zůstáváme, zakládáme rodinu. Jak je to možné?

Nejdříve láska milenecká, pak partnerská

Rozlišuje se zpravidla láska milenecká a láska partnerská. Ochladne-li první, nastoupí druhá. Existují lidé, kteří neustále touží po lásce milenecké. Ti potom opravdu mohou jít ze vztahu do vztahu a stále hledat to milenecké vzrušení. Takoví lidé nejsou vhodní pro trvalý vztah. V podstatě neustále hledají, začínají něco nového, ale nikdy nejsou schopni udržet si vztah déle než jeden rok.

Milenka, hospodyně i matka

Podle psychologů by každý z partnerů měl zastávat tři funkce. Žena by měla být milenkou, hospodyní a matkou. Muž by měl být milencem, hospodářem a otcem. Vyváženost všech tří rolí je pro dobrý vztah strašně důležitá. Údajně ženy s převahou milenek v sobě jsou muži velmi vyhledávané. Pro rodinu jsou ale třeba i další dva prvky v těle ženy.

Ženy často podvědomě volí muže hospodáře, cítí z něj ochranu, jistotou, bezpečí. Chybí-li ale hospodáři milenecký prvek, stejně nebude žena spokojená.

Tvrdí se, že protiklady se přitahují. V partnerském vztahu mileneckém tomu tak skutečně může být. Jestliže ale v soužití poznáte, že každý z vás chce trávit volný čas úplně jinak, baví se jinak, uznává jiné hodnoty, pak je nasnadě, že se partnerský vztah nemůže dlouho rozvíjet a láska vadne.

Jestliže mají oba partneři podobné zájmy, jsou si v lecčems podobní, pak i pravděpodobnost, že vztah vydrží dlouhodobě, je vyšší.

Dokonce se říká, že dlouholetí partneři si začnou být podobní nejen ve slovním projevu a názorech, ale i fyzicky. Podobně se oblékají, podobně gestikulují, jsou prostě vzájemnými kopiemi sebe sama.

I v lásce platí něco za něco

Milenecká láska je určitě úžasná věc, láska partnerská ale vyžaduje i něco navíc. Je to schopnost vyslechnout druhého, porozumět jeho problémům. Schopnost obětovat vlastní cíl cílům společným. Je to umění kompromisu, tolerance a důvěry, kterou druhý partner od nás očekává. Je to jako v životě se vším – něco za něco. Chci-li od partnera pozornost, sám ji musím dávat. Chci-li pochvalu, je nutné nejprve chválit toho druhého.

A jak reagovat, když láska vyprchala z pohledu toho druhého? Většinou nejde o radikální a rychlý řez. Odeznění lásky předcházejí jemné náznaky, třeba i jen drobné neuspokojování některých potřeb – od sexuálních, po sociální a psychické. Je dobré vnímat náznaky ze strany toho druhého, reagovat na ně. Řešit konflikt ještě v jeho zárodku. Nečekat, že se sám vyřeší.

I přesto se může někdy stát, že partner opouští vztah bez předchozích náznaků. Většinou pak nezbude nic jiného, než se smířit s daným faktem. Vždy se ale s danou situací lépe vyrovnáme, když budeme znát důvod rozchodu, i když nepříjemný.

Pokusme se „pěstovat a hýčkat“ naše partnerské vztahy, pak i pravděpodobnost, že vztah vydrží, bude vyšší.

Autor: psycholožka PhDr. Kateřina Stibalová