Chce poznat vše, ale ani nohy ani hlava to ještě samy nezvládnou. Je proto zapotřebí, aby byl neustále nablízku někdo, kdo bude nápomocen prozkoumávání nových věcí či situací.

Na druhou stranu je ale dítě v tomto věku schopno úžasně projevovat lásku k druhým a je mazlivé. Nikdy jindy ve vývoji už to takhle intenzivně projevovat nebude. Je potřeba si to tedy užít.

Rozvoj je patrný ve všech oblastech

Slovní projev dítěte se zdokonaluje. Už to nejsou pouze slova. Ve druhém roce života by obvykle měla přijít první dvouslovná věta. Slovník dítěte v období mezi druhým a třetím rokem věku roste závratnou rychlostí. Dítě do sebe vpíjí všechny nové výrazy, které slyší. Je takzvaně citlivé na jazyk. Podle některých zahraničních studií je toto období vhodné pro zahájení výuky cizího jazyka pomocí jednoduchých her, říkadel, písniček či povelů.

Dítě se stává obratnější i po stránce motorické. Osvojí si chůzi, to většinou okolo prvního roku. Postupně se naučí ovládat své končetiny tak bravurně, že ve třech letech je schopno skákat po jedné noze, udělat jakýsi kotrmelec, vyjít schody bez držení se zábradlí, jezdit na odstrkovadle, to hodně šikovné dokonce jezdit na tříkolce či kole.

Začínáme se učit

Obrovskou roli hraje ve vývoji dítěte učení. Nemyslím takové, kdy s dítětem sedíte a snažíte se mu něco nového vštípit. Myslím právě to nezáměrné, učení sociální nápodobou. Dítě velmi pozorně sleduje, co se kolem něj děje, registruje chování jednotlivých „blízkých“ lidí, vnímá jejich zvyky, jednání, emoční naladění a komunikaci s druhými lidmi. Pro dítě je to tou nejdůležitější školou.

Naučí se, jak se jedná s lidmi, jak se komunikuje doma, jak v obchodě, jak na hřišti. Všímá si detailů, gest, mimiky i intonace a tónu hlasu. To vše si pečlivě vštěpuje, aby to mohlo samo použít. Budete-li tedy dítěti vštěpovat třeba jednoduchý návyk, že před jídlem se myjí ruce, bylo by nejjednodušší ho to naučit tím, že si sami ruce před jídlem půjdete umýt. Jinak tento návyk můžeme upevňovat u dítěte i několik let bez úspěchu.

Velkých změn se dostává i hře u dítěte. Tzv. hra paralelní je nahrazována hrou spolupracující. Pozorujete-li chvíli děti na pískovišti, můžete si všimnout, že některé si hrají spíše samy, vedle ostatních dětí, jiné se snaží spolupracovat, tvořit společně. Paralelní hra je typičtější pro děti dvouleté, spolupráci můžeme vidět u dětí kolem tří let věku. Existují samozřejmě i výjimky, nesmíme zapomínat na temperament a rysy dítěte. Mnohdy se plaché pětileté dítě raději straní ostatních, ale neznamená to, že by bylo pozadu ve vývoji. Svědčí to spíše o introverzi dítěte či obavách ze sociálního kontaktu.

Přichází první vzdor

Ke konci batolícího období se zpravidla setkáváme s obdobím prvního vzdoru, první pubertou. Projevuje se křikem, odporováním, vyžadováním vlastního postupu, samostatností. Pro dítě představuje tento vzdor vymezování vlastní pozice, vymezování své identity. Abychom pomohli dalšímu správnému vývoji dítěte, je potřeba mu toto vymezení umožnit. K tomu můžeme použít hodnocení chování dítěte, nejlépe toho kladného. Pochvaly a ocenění správného chování a nevšímání si chování nesprávného jsou nejúčinnější. Bohužel mnohým z nás, rodičům, nervy nevydrží, a děláme to přesně naopak. Rozčilujeme se při zlobení a nevšímáme si chování, které bychom měli pochválit.

Ne, nechci!

Typickou větou tohoto období je věta: „Ne, nechci!“ Je lepší s touto větou počítat a obloukem se vyhnout situacím, které k ní přímo směřují. Někteří psychologové tvrdí, že období prvního vzdoru velmi úzce souvisí s pubertou, obdobím druhého vzdoru. Podle toho, jak dítě zvládne sebevymezení v prvním období, tak se potom chová v pubertě. Zvládne-li uspokojivě většinu sebeidentifikace už v ranném dětství, pak puberta bude mírná a plynulá. A naopak, bouřlivou pubertu můžeme čekat u dítěte, které s identifikací a projevením sebe sama mělo problémy.

Úkolem nás, rodičů je především provést ho touto etapou života, umožnit mu vlastní rozvoj a poznání svých hranic. Nesmíme ale zapomínat, že naše dítě není jediné na světě, že jeho vymezování nesmí být na úkor ostatních dětí. Jestliže si dítě uvědomí, že i ostatní děti či dospělí jsou svébytné osobnosti, které mají svá práva a potřeby, má to nejtěžší v sociálním vývoji za sebou a my ho můžeme s klidným srdcem vyslat do další etapy vývoje, do školky.

Autor: psycholožka PhDr. Kateřina Stibalová