Každý člověk si vybírá partnera podle určitých kritérií. Někdo hledá spíše ochranitele, jiný chce partnera citlivého. Někdo dává najevo, že se rád stará o druhé, jiný naopak chce někoho velmi samostatného a nezávislého. Velmi často je tento výběr prováděn nevědomě. Naše reálná představa o tom, koho bychom chtěli, se tedy potom ne vždy stává realitou. Vysíláme druhým signály o tom, jak k nim chceme přistupovat.

 

Jak je možné, že nevědomě děláme něco, co nechceme?

 

Velmi často kopírujeme viděné rodinné vztahy v původní rodině. Mluví se o tzv. sociálním učení. Naši rodiče nám nevědomky zanesli do mozku informaci o tom, jak se chovat k partnerovi. Jestliže v původní rodině byla silnější či dominantnější matka, bude mít nevědomé tendence chovat se podobně i dcera ve svém vztahu, i když třeba vědomí bude tvrdit pravý opak. Podobně bude kopírovat i postoje k druhému, bude používat stejné manipulace, komunikační manévry, které se osvědčily její matce.

 

Stejně tak i muži kopírují viděné. Otec, který byl celé dny v práci a výchovu dětí nechával jen na ženě, bude zřejmě mít syna snažícího se o opak, ale přesto sklouzávajícího k témuž. Vymanit se ze vzorů chování našich rodičů je velmi těžké.

Mnohdy se snažíme o vyloučení toho, co se nám v partnerství našich rodičů nelíbilo. Děti z rozvedených rodin nechtějí připustit, že by se kdy rozvedly, přesto později statistiky zjistí, že děti z rozvedených rodin se rozvádějí častěji než děti z nerozvedených – zřejmě opět vliv sociálního učení. Děti s více sourozenci budou samy prosazovat více dětí ve svém vztahu, jedináčci se smíří s jedináčkem.

 

Proč si vybíráme do vztahu „děti, rodiče či dospělé“?

 

Transakční analýza, jeden z přístupů ke zkoumání lidského chování, rozlišuje v každém z nás tři dimenze. Každý z nás má podle ní v sobě kus dospělého, kus dítěte a kus rodiče. Záleží jen na tom, jaký kousek toho či onoho se v nás projeví v jednání s druhými. Jednání dospělého se nejvíce projevuje v práci – je třeba jednat přímo, jako rovný s rovným. V pracovním procesu se ale může objevit i jednání rodiče – ve smyslu vedoucího, dávajícího pravidla a normy.

Dítě v nás se projevuje nejvíce v osobním životě. Je schováno v potřebách sounáležitosti, bezpečí, pomoci ze strany druhých. Která ze tří složek v nás převažuje? Pozorováním velmi snadno zjistíme, která ze tří složek je v nás dominantní. Často se převažující složka objeví v nějaké náročné životní situaci. Jsem-li ve stresu, jednám tak, jak je mi to nejpřirozenější – volím nejsnazší cestu.

 

Převaha dítěte v partnerovi vyžaduje od nás vedení spíše rodičovské. Převaha dospělého nás nutí do jednání s dospělým. Převaha rodiče v partnerovi z nás udělá dítě, třeba i s jeho všemi vrtochy. Budeme-li dobře sledovat, jak se druzí i my sami chováme v jednání s jinými lidmi, zjistíme, jaká stránka převažuje.

 

A jak to má být správně? Jedna správná alternativa neexistuje. Jestliže vyhovuje naše nastavení našemu partnerovi, pak je vše v pořádku.