Každý z těch dvou může dříve nebo později vztah narušit. Neexistuje prostě vztah, který by byl jistý, pevně daný a stabilní. Mluvíme-li o vztahu na dálku, musíme konstatovat, že všechny výše zmíněné možnosti se mohou objevit častěji. 

Máme se rádi, ale bydlí ode mě daleko… 

V poslední době se stále častěji setkávám s problémy, které vznikají v souvislosti se vztahem na dálku. Zřejmě to souvisí se stále se zvyšující migrací lidí. Každopádně otázky typu: „Máme se moc rádi, ale on bydlí přes 100 km ode mě, takže se vidíme jen málo. Okolí mě od toho vztahu pořád odrazuje. Co mám dělat? Myslíte si, že nemáme šanci?“ jsou těmi klasickými.

Nemyslím si, že by takový vztah neměl šanci. Je ale pravda, že udržovat vztah na dálku je velmi náročné. Vyžaduje to od obou partnerů daleko více úsilí a vytrvalosti. Ve vztahu je riskantní vidět se jen zřídka a komunikovat, pouze přes internet či telefon. Z takového vztahu se často stane nereálný, imaginární (představovaný) vztah. Jestliže se dostaneme do imaginárního vztahu, daleko více se řeší naše představy než skutečnost. Na intenzitě nabývá „naše“ očekávání. Jenže to je většinou úplně jiné než očekávání partnera. To je jeden z důvodů, proč jsou vztahy na dálku tak náročné.

Neosobní komunikace zkresluje

Dalším problémem vztahu na dálku je řešení konkrétních konfliktů, problémů, nalézání řešení. Jinak se řeší problémy tváří v tvář a jinak přes ICQ. Počítače a mobily dávají člověku daleko větší prostor pro vlastní představy. Jestliže daného člověka při komunikaci nevidíme, jenom ho slyšíme, či nám dokonce jenom píše, může to dané informace značně zkreslit. Potom vůbec nemusíme pochopit, co nám partner vlastně chtěl říct. Chybí nám přibližně 70 % obsahu sdělení. Asi se pozastavíte nad tím číslem, ale skutečně lze tvrdit, že naše běžná komunikace je tvořena zhruba z 30 % verbální, tedy slovní komunikací; z 10 % komunikací paralingvální, tj. zabarvením hlasu, intonací, délkou pauz v řeči. Zbylých 60 % připadá neverbální komunikaci, komunikaci neslovní, tedy gestům, mimice, postojům, přibližování se k člověku či oddalování. O to vše nás počítače a částečně i mobilní telefony okrádají. Vyřešit společný problém se proto někdy může stát nadlidským úkolem pro oba partnery.  

Na samotu se snadno zvyká, hůř odvyká

Za třetí velký problém ve vztahu na dálku považuji zvyk. Zřejmě to zní absurdně, jak může zvyk být problémem ve vztahu? Velmi jednoduše. Žije-li člověk delší dobu bez partnera, který by byl trvale přítomný v domácnosti či s kterým bychom trávili většinu času, začne si na danou situaci zvykat. Na tom není nic špatného, naopak nám to usnadní život v době, kdy je partner pryč. Problém nastane, když se oba sejdou. Obtíže mohou vyvolat odlišné představy o společně tráveném čase, pohozený ručník v koupelně, prostřený či neprostřený stůl, volba televizního programu na večer atd.

Čím je člověk starší, tím obtížněji si zvyká na změny ve svém tradičním způsobu života. Byla jsem svědkem několika případů, kdy se partneři rozešli po dlouhých letech soužití ve vztahu na dálku právě v okamžiku, kdy se konečně vyřešila jejich svízelná situace a mohli začít bydlet spolu v jedné domácnosti. Prostě na sebe nebyli zvyklí a považovali svůj důvod k rozchodu za absurdní.

Jestliže se sami rozhodneme pro vztah na dálku, měli bychom alespoň vědět o možných problémech s ním souvisejících. Nelze zobecnit, že všechny vztahy na dálku končí rozchodem, každopádně soužití v takovém vztahu vyžaduje daleko větší míru důvěry, toleranci a pochopení pro problémy toho druhého. 

Autorkou je psycholožka PhDr. Kateřina Stibalová