Na jiskřičku, která mezi nimi zažehla lásku a která vytvořila zdánlivě pevné pouto. Ale jak všichni dobře víme, to nejkrásnější je vždycky nejvíc pomíjivé. A o to nejvzácnější se musí nejvíce pečovat. A jak to dopadne, když na tohle lidé zapomenou? 

Byla to láska na první pohled. On byl kytarista rockové kapely, zářivý úsměv rozdával na všechny strany, sametovým hlasem zpíval o západu slunce a jeho uhrančivé oči přitahovaly pohledy dívek jako magnet. Energie a optimismus z něj sálaly na míle daleko, jeho dobrá nálada byla jako droga pro všechny přítomné a jeho nakažlivý smích zaplnil celý klub. Ona byla křehký blonďatý andílek s čertíky v očích. Jejímu sarkastickému humor doplněnému koketným kukučem nešlo odolat. Domů z koncertu odcházeli ruku v ruce… 

Byli spolu už několik měsíců a pro každého, kdo je znal, byli dokonalý pár. I oni sami si mysleli, že jím jsou. On měl svou kapelu a koníčky, ona měla svou práci a své kamarády. Připadalo jim v pořádku, že se na sebe pořád těší, že si pořád mají o čem povídat, že mají každý svůj život a patřičnou volnost. Nedošla jim však podstata věci. Těšili se na sebe proto, že času, který spolu strávili, bylo jako šafránu. Že témata k hovoru, která stále nedocházela, se točila kolem práce a kolem jiných lidí, se kterými trávili čas. A že volnost, kterou si dávali, neznala mezí. 

Rok se s rokem sešel a oslavili první Vánoce ve svém novém společném bytě. Užívali si klidu, míru a pohody a plánovali, co udělají s tou spoustou času, který na sebe teď budou mít, když bydlí pod jednou střechou.

Nový rok ale přinesl změny a překvapení. On vyhrál v soutěži kapel a byl vyslán na celorepublikové turné. Začal mnohem více cestovat a mnohem méně spát ve vlastní posteli. Ona byla povýšena v práci, což sebou neslo větší zodpovědnost a více hodin proseděných v kanceláři. Potkala spoustu nových a zajímavých lidí, se kterými toho měla tolik společného a tak si s nimi rozuměla. Přesto, že jejich byt byl útulný a malý, míjeli se v něm jako mraky na obloze. 

Netrvalo to dlouho a přišla první velká krize. Ona se vrátila pozdě z práce, on zapomněl na jejich výročí, ona plakala, on se vztekal a vyčítal jí její kamarády, kteří jsou pro ni jistě důležitější než on, ona mu připomněla všechny jeho koníčky, které jsou pro něj důležitější než jejich vztah. Místo toho, aby si v klidu společně sedli, probrali problémy a snažili se najít schůdné řešení, šel si každý po svém. Byli natolik zahrnuti povinnostmi, že nakonec úplně zapomněli, že se pohádali. Zapomněli i na to, proč se pohádali. Jenže ukládáním problémů do temných šuplíčků se bohužel nic nevyřešilo a samozřejmě také nic nezměnilo. 

Dál kolem sebe chodili jako cizinci, ona u ucha telefon s pracovním hovorem, on před sebou papíry s novými písničkami a v hlavě starosti ohledně nové desky, kterou chce kapela v nejbližší době vydat. Když si jeden chtěl promluvit, druhý neměl čas. Když se na ní navalily starosti, on nikdy nebyl doma, aby ji utěšil, objal a pohladil. Když se jemu nedařilo, ona nikdy nebyla po ruce, aby ho podpořila a povzbudila. Když jednoho ničila samota, druhý byl příliš daleko na to, aby ji stisknutím ruky zahnal. Když jednoho ničil stesk, druhý byl příliš zaneprázdněný, než aby ho laskavým slovem zažehnal. 

Na nočním stolku se choulilo pár společných fotografií, které zapadávaly prachem stejně jako za okny noční krajina sněhem. Byly tady další Vánoce. Uplynul přesně rok a jim to oběma konečně došlo. Čas, který spolu mohli proměnit v nezapomenutelné společné chvíle, jim protekl bezcenně mezi prsty. Volnost a vzájemnou důvěru vyměnili za pracovní povinnosti a pozdní návraty domů. Z radostí se staly starosti, roztomilé tlachání přešlo v hádky, chvíle samoty začal vyplňovat někdo jiný a místo “miluju tě“ říkali si “teď nemám čas“. 

Novoroční předsevzetí už si řekli každý zvlášť. Každý pod svou střechou, bez objetí, bez polibku, bez vřelého úsměvu toho druhého, bez plamínků očekávání společné budoucnosti a bez společných plánů. Každý sám. Když odbíjela půlnoc, oba si vzali do ruky diář na další rok a na první stránku si napsali své novoroční předsevzetí. Překvapivě bylo naprosto stejné. „Vždycky, za každé situace, si najdi čas na lásku!“

Autor: Adriana Martinovičová