Jak do tohoto technického století zapadá neverbální komunikace?

Ve své podstatě nám mimoslovní projevy ztěžují technicky zprostředkovanou komunikaci. Určitě se vám už někdy stalo, že jste napsali sms zprávu určitého ladění, ale byla pochopena úplně jinak. Její význam se posunul právě kvůli tomu, že při přenosu informace nehrála roli neverbální komunikace, na kterou jsme zvyklí.            

Nemáme-li možnost konfrontovat neverbální aspekty sdělení s verbálními, jsme nuceni si je sami doplňovat, většinou podle našeho momentálního naladění. Takže jedna odpověď může mít několik významů.

Věta „Ještě si to rozmyslím“ může vyjadřovat: „Moc se mi nechce a ještě si to rozmyslím“ nebo „Ráda bych, ale něco mi brání, a tak si to ještě rozmyslím“ nebo „Zatím opravdu nevím“.

Smajlíci nejsou na vadu, naopak!

Neverbální podněty nám skutečně v technické komunikaci chybí. Určitě jste si všimli, kolik lidí používá v sms zprávách či e-mailech tzv. smajlíky. Tyto obrazce mají pouze emocionální funkci, nesou významy, které v běžné komunikaci obstarává neverbální komunikace. Díky za každý smajlík, alespoň něco málo obohacení. 

Čeho všeho bychom si mohli a měli všímat během „nevirtuální“ rozmluvy s druhými?

Nejvýrazněji působí mimika, tedy výraz obličeje. Usmívá-li se někdo na vás, máte vždy pocit, že vše půjde lépe, bez komplikací. Úsměv navodí příjemnou atmosféru, odlehčí náročné téma.

Naše gesta o nás někdy prozrazují více, než bychom byli rádi. Gesta vypovídají o jistotě či nejistotě mluvícího či naslouchajícího, o jeho případných rozpacích, obavách, touhách. Gestikou můžeme mnohé zlepšit, ale i zkazit. Mezi gesta řadíme i tzv. adaptéry, tedy gesta, kterými nějak vyrovnáváme naše napětí z rozhovoru. Častými adaptéry jsou například mnutí prstů, drbání na hlavě, okusování nehtů, hraní s prstýnky. Adaptérů je nesmírně obtížné se zbavit. Profesionální mluvčí tráví mnoho času odstraňováním podobných chyb v komunikaci. Abychom se jich vystříhali, je potřeba si je nejprve uvědomit, pak se s nimi dá lépe pracovat a nahradit je případně adaptéry, které nebudou tak výrazné. 

Našimi postoji a pohyby dáváme najevo příjemnost či nepříjemnost rozhovoru. Zpravidla dochází ke dvěma základním tendencím – přibližování se a oddalování. Touto distancí dáváme druhému najevo, jak velkou máme intimní zónu, do které pouštíme skutečně jen ty nejbližší. Jedná se o vzdálenost mezi mluvícími osobami. Zajímavá je studie, která dokazuje, že čím jižnější národ, tím menší mají lidé intimní zónu. Snadno se vám tedy může stát při návštěvě nějakého přímořského jižního státu, že budete-li vést rozhovor s domorodcem, bude se snažit neustále se k vám přiblížit, jeho osobní zóna bude menší než vaše. Vy naopak budete neustále couvat. Severské národy mají intimní zónu větší než středoevropané, buďte proto opatrní a všímejte si pohybů svých komunikačních partnerů, jejich přibližování či oddalování.

Nepodávejte ruku jako "leklá ryba"

Specifické místo v neverbální komunikaci má haptika, tedy řeč našich dotyků. Mezi ty nejdůležitější patří podávání ruky. Je to jeden z prvních dotyků, který vůči druhým uplatňujeme, měli bychom ho tedy vnímat intenzivněji. Stisk při podávání ruky nemá být volný, jako „leklá ryba“, ani příliš silný, vykazující prvky dominance. V ideálním případě by měl být spíše silnější, ale ne agresivní, jistý, neupocený ani ne příliš studený. Při podávání ruky si jistě můžeme všimnout i upravenosti nehtů. Nevhodně působí nehty okousané či špinavé, ale i nehty s oloupaným výrazným lakem.

Možná si v tuto chvíli říkáte, že věcí, na které musíte dávat pozor je tolik, že raději příště zvolíte komunikaci přes nějaké médium. Věřte ale, že znáte-li alespoň trošku z teorie neverbální komunikace, může se pro vás běžný rozhovor s druhými stávat detektivkou na pokračování. Díky neverbální komunikaci můžete objevit drobnosti, které vám vaše blízké ještě více přiblíží. Můžete odhadovat vlastnosti lidí, které znáte jen chvilku. Můžete pracovat na vlastní image. Neverbální komunikace je úžasná cesta, jak si obohatit život.

Autor: psycholožka PhDr. Kateřina Stibalová