Předškolní věk dítěte

Tedy ideální věk na uspokojování mateřských i otcovských potřeb – dítě už je schopno společné hry, učí se jezdit na kole, bruslit, lyžovat, plavat. Vývoj ve všech oblastech postupuje o něco pomaleji než v předchozích obdobích, ale stále jsou změny patrné už v průběhu měsíců.

Kolem pátého a šestého roku začnou rodiče řešit zralost dítěte pro školu. Pozorují, zda jejich dítě je ve srovnání s ostatními vrstevníky „normální“. Zjišťují, zda umí stejné věci jako ti druzí. Většina rodičů se při tomto zkoumání zaměřuje především na stránku psychickou. Zažila jsem několik rodičů, kteří byli zděšeni z faktu, že dítě sousedů, stejně staré jako jejich syn, umí číst a počítat. Nemyslím si, že tato schopnost před školní docházkou vždy svědčí o nadprůměrných psychických předpokladech. Je spíše důkazem nadprůměrného zájmu rodičů o oblast vzdělání a také důkazem určitého nastavení dítěte vnímat tyto poznatky. 

Je vaše dítě zralé na školu?

Při zjišťování školní zralosti zkoumáme tři předpoklady – zralost fyzickou, zralost psychickou a zralost sociální.

Fyzicky je dítě zralé pro školu, když dosáhne určité minimální výšky. Podstatný je fakt, jestli unese školní tašku. Zábavným důkazem fyzické školní zralosti je test poměru délky končetin a hlavy. Jednodušeji: dosáhne-li si dítě pravou rukou přes hlavu na levé ucho, je fyzicky zralé pro školu. Fyzická zralost je velmi podstatná především pro chlapce. Důraz na výšku a váhu je u nich v tomto období větší než u dívek.

Drobný, menší chlapec tedy může o své postavení ve třídě těžce bojovat, může být vystavován nátlaku ze strany silnějších. Podobně i děti s nadváhou mohou mít v kolektivu problém. Jako rodiče jim tuto situaci můžeme ulehčit třeba tím, že těmto dětem nabídneme vhodný sport, který v očích druhých bude mít určitou prestiž – bojová umění, netradiční sporty atd.

Psychickou zralost můžeme určovat pomocí vhodně volených otázek. Dítě zralé pro školu by mělo chápat základní abstraktní pojmy - více proti méně, daleko proti blízko. Mělo by umět držet správně tužku a používat ji (není nutné umět dobře malovat, stačí, když dokáže uvolnit zápěstí a vést tužku tak, jak chce – něco namalovat). Jemná motorika (práce rukou) se v předškolním období výrazně zlepšuje. Mělo by dokázat popsat obrázek svými slovy – sleduje se úroveň vyprávění. Dítě zralé pro školu je schopné poskládat obrázky tak, aby dávaly smysl v příběhu. Stejně tak je schopno rozlišit základní barvy a tvary. Dítě v první třídě musí umět rozeznat slova, která se od sebe liší pouze v jedné hlásce (nos proti noc). Dítě zralé pro školu by se mělo orientovat v běžných životních situacích – ví, kam se chodí na nákup, co dělá maminka atd.

Třetí složkou je sociální zralost. Mnohdy je rodiči podceňována. Můžeme slyšet: „Kluk umí písmenka a číslice, tak proč by nemohl do školy?“ Tento „kluk“ však třeba nedokáže pozdravit v ordinaci, drží se maminky za sukni po celou dobu hovoru a nereaguje na jiné než maminkou tlumočené otázky. Sociálně zralé dítě je schopno akceptovat i jinou dospělou osobu jako autoritu. Dokáže vydržet bez rodičů či jiných blízkých osob v kolektivu cizích dětí a paní učitelky. Umí se soustředit alespoň jednu minutu na zadaný úkol. Vnímá, že mluví-li někdo jiný, mělo by mlčet. Sociálně zralé dítě umí komunikovat s vrstevníky i s cizími dospělými – dokáže se zeptat, když neví, dokáže poprosit o pomoc.

Je toho hodně, co se dítě před školou musí naučit. Mnohé pochytí samovolně, jen tak, něco je potřeba pilovat. Každý rodič zná své dítě nejlépe, měl by proto věnovat zvýšenou pozornost právě té složce školní zralosti, která u jeho dítěte pokulhává (vždycky se najde něco, co našemu dítěti nejde tak dobře jako druhým). Rozumné by bylo odhlédnout od složky psychické (ta je v současnosti přeceňována) a zaměřit se na složku sociální (tu mnohdy zanedbáváme). Naučit dítě zdravit, chovat se slušně, umět požádat někoho o pomoc, to jsou úkoly, které často rodiče obstarávají za své děti nebo je podceňují i sami u sebe. Na závěr musím zdůraznit, že nejvíce vychováváme své děti vlastním příkladem, sociálním učením. Buďme si toho vědomi.

Autor: psycholožka PhDr. Kateřina Stibalová