Určitě existují krásné chvíle i krásné vztahy, ale upřímně řečeno, kde nejsou alespoň občas malé problémy či hádky? Kde to občas nezaskřípe? Čas od času k nějakému tomu problému v páru dojde. Samozřejmě že něco takové nevyvoláme úmyslně. O to víc jsme z toho potom akorát smutné, zklamané a zničené. Také se někdy ptáte sama sebe, co od vás ten chlap vlastně ještě chce, že už nevíte, co víc pro dobro vztahu udělat, proč se zase hádáte, a ani nevíte proč, a kde tedy vlastně děláte chybu?

Chceme ho změnit

To je nejčastějším a největším problémem lidstva. My, ženské, se snažíme změnit je, chlapy. A to k obrazu svému. Ale čím jsou starší, tím nám to jde hůře. To už snad i toho starýho psa naučíme novým kouskům snáz, než našeho mladého házet špinavé ponožky do prádelního koše. Ne, dobře, tohle je spíše takový nadsazený příklad, ale ne že by se to nestávalo.

Zkrátka a dobře, musíme se smířit s tím, co máme, a s tím nadále ordinovat. Protože jestli se budeme snažit našeho miláčka změnit, bude zle. On se nedá. Zkuste mu překopat jeho zvrhlé zvyklosti, jakou je například nametení kopičky smetí nikoli na lopatku a vyhodit to potom do koše, ale zamést tu kopičku do rohu místnosti a tam ji prostě nechat. Zkuste se ho to odnaučit. Ne. Vždycky to skončí hádkou. A proto s lítostí v srdci opakuji, musíme je nechat být takovými, jakými je vychovaly jejich maminky, oni se stejně nezmění.

Rýpeme

Další chybou je to, že když už ho nedokážeme změnit, tak do něj za ty jeho šílené zlozvyky budeme aspoň rýpat. A řekněme si na rovinu, kolikrát už tohle zabralo? No jistě, skóre nic moc, že? A proč? Protože když budeme chlapovi něco zakukleně naznačovat, stejně to nikdy nepadne na úrodnou půdu. No a když mu všechno na férovku po lopatě řekneme, stejně se urazí. Protože jeho ješitnost nedovolí přijmout jakoukoli kritiku a nějak smysluplně s ní naložit.

Takže řešení je prosté. Zatneme zuby a všechno si stejně nakonec uděláme raději samy podle sebe. A narážky na jeho osobu si raději zamumláme pro sebe. Ostatně, co dělat, když na vás dolehne výtka typu: „Ty kalhoty, co jsi mi koupila, jsou špatný! Proč? Protože i po týdnu nošení jsou zmačkaný. Tohle jsou asi kalhoty, co se musí žehlit. Tak potřebuju nový!“ Co na to říct, že? Mlčeti zlato, dámy.

Chceme lásku jako z filmu

A když už si nemůžeme ani rýpnout, tak aspoň doufáme, že se stane zázrak a náš drahý alespoň jednou za čas ukáže svou romantickou stránku. To se stejně většinou nestane. Romantici pomalu, ale jistě vymírají. Stejně tak se stává ohrožený druh z těch, kteří si pamatují naše narozeniny a výročí, a z těch, kteří neřeknou: „Kdy že je ten Valentýn? Hm, to zas budeš chtít nějakou kytku, co?“

Já vím, je to nefér. V televizi nás namlsají sladkými filmy s ještě sladčím hlavním hrdinou, který umí uznat svoji chybu a v pravý čas se vytasit s pugétem nebo novým autem. Sama nevím, kde takové frajery pořád berou, ale co jsem si tak stihla všimnout, většinou se jedná pořád o jedny a ty samé americké týpky. A k nám do Čech a na Slovensko takovou vymoženost jako spolehlivého, romantického, pozorného a galantního člověka v jedné osobě, navíc s uměním naslouchat a skládat básně, prostě už neposílají.

Zblázníme se

Takže jsme se dostaly k tomu, že chybou je snažit se naši drahou polovičku změnit, rýpat do ní a chtít prožívat románky jako z romantického filmu. Tohle všechno zvládnout ve vztahu nedělat, to je už samo o sobě dost těžké. Samozřejmě, láska dělá divy. Zvykneme si na něčí zlozvyky, zvykneme si často držet jazyk za zuby, zvykneme si i na to, že láska opravdu není přirovnání k romantické telenovele. Ale když si ještě připustíme možnost, že i přes veškerou naši snahu se třeba nezadaří, a hádka či problém přesto vypukne? To už je zkrátka taková nálož na naše bedra, že se z toho normálně zblázníme. A co tak vím o chlapech, tak ti nemají rádi bláznivé ženské. Takže jsme v tak trochu začarovaném kruhu.

Snažíme se o něco, co neexistuje

A protože zoufalí lidé dělají zoufalé věci, mnoho z nás se bude chtít z toho začarovaného kruhu dostat. A to tak, že dál budeme hledat chyby samy v sobě, dál se budeme snažit něco na sobě změnit, protože jak bylo řečeno, chlapa nezměníme, tak budeme pracovat na sobě. Jenže co může vymyslet někdo, kdo už je z toho kolotoče úplný blázen?

A jsme zase tam, kde jsme byly. Abych se ale dostala k podstatě svého sdělení: Když už je jasné, že jsme ze sebe vydaly maximum, vynaložily veškeré úsilí k udržení vztahu, použily všechny zbraně k fungování našeho soužití s partnerem, a přesto všechno to pořád skřípe, vzdejme to. Není to prohra, je to jen špatný výběr partnera. Nemůžeme se celý život snažit udržet něco, co už vlastně doopravdy nefunguje, co už ani není. Ke správnému fungování vztahu jsou zapotřebí dva lidé. My a náš partner. A proto říkám, že tou největší chybou, kterou můžeme ve vztahu udělat, je, že budeme za vztah bojovat samy. Co myslíte?

Autor: Adriana Martinovičová