Fejeton: Jak šel rozmar do světa

30. 7. 2010

Není tomu tak dávno, co jsem se ocitla ve škole na jedné z mnoha přednášek. Posluchárna byla nacvakaná studenty a přednáška se nesla v zajímavém duchu. Všichni zírali a někteří snad i zaujatě poslouchali proslov naší paní profesorky...

Její rozčilení nad mojí zlemplovatělou, neprůbojnou, nevynalézavou a bezcíle přežívající generací nebralo konců. Prý máme dnes takových možností, že si ani sami nedokážeme vybrat. Nejsme proto schopni za něco bojovat, pro něco se nadchnout. Všechno máme strašně jednoduché, možnosti nám leží u nohou, nabízí se nám a my, místo abychom se nějaké chopili, jsme jen rozmazlení frackové, kteří rozmarem nevědí, co by. To mě donutilo k zamyšlení.

Jsme rozmarní i ve vztazích? 

Je například možné, aby se člověk zamiloval a hned napoprvé to vyšlo? Aby se jeho první partner stal také partnerem posledním, partnerem na celý život? Bez veškerého toho vybírání, přebírání, hledání, tápání, zklamání a zoufání, že ten pravý neexistuje? Ale proč mluvit jen o nás a o vztazích. Co třeba princezny? Ty se narodily, vyrostly, pak přišel úžasný princ, který je většinou vysekal z maléru a bác. Byla svatba a žili spolu šťastně až do smrti. Tak to chodí v pohádkách. Nevím, jestli pohádky vznikaly na základě skutečných událostí anebo jestli si jen lidé přikrášlovali krutou realitu a tím dali vzniknout víře v lepší zítřky. Jistě je znáte, Růženka, Popelka, Zlatovláska, dokonce i té Pyšné princezně to nakonec vyšlo. A znáte také tu o tom, jak šel Rozmar do světa?
 
To se takhle jednou nudil jeden Rozmar a už nevěděl, co by spáchal za skandál. Kamarádi za ním chodili a nabízeli mu spoustu druhů zábavy. Ale nic mu nebylo dost dobré. Tak se rozhodl, že půjde do světa a najde tam způsob, jak se fakt dobře pobavit. Šel a šel a při jeho štěstí ani nemusel jít moc daleko a potkal skřítka. Hodili řeč a během ní se skřítek od Rozmara dozvěděl, proč že se to ksichtí tak znuděně. A to by skřítek nebyl skřítkem, aby neměl po ruce bezva řešení. „Víš, Rozmare, co by tě mohlo rozveselit? Víno! No jo, lidé v něm většinou hledají pravdu, proč ne ty? Dám ti na výběr ze dvou variant,“ řekl skřítek. „Buďto dostaneš tolik druhů vína, kolik jen budeš chtít. Bude jen na tobě, jaké si vybereš. Každé bude jiné. Jen těžko ale říct, které pro tebe bude to nejlepší. Anebo dostaneš jeden jediný druh vína. Pokaždé, když se napiješ, budeš cítit vždy tu samou chuť. Ale bude to chuť stvořená přímo pro tebe. Budeš ji milovat. I tohoto vína budeš mít vždy dostatek.“ Hádej, hádej, hádači, je to jasné, Rozmar si vybral první variantu.
 
Pokaždé, když otevřel novou lahev vína, cítil jinou chuť než s lahví předešlou. Rozmar byl výběrem a vybíráním samotným unešen. Ale to netrvalo dlouho. Najednou ho věčné přehrabování se v lahvích začalo pěkně točit. A co hůř? Jedno víno bylo málo sladké, druhé až moc. Po třetím ho bolela hlava, čtvrté bylo moc suché, další až moc perličkové. Už, už to vypadalo, že mu z toho hrábne a pořádného vína se nikdy nenapije. Pak ho ale napadlo požádat o pomoc skřítka.
 
„Skřítku, skřítku, jsem tak rozmarný, až sám sobě škodím,“ stěžoval si. „Už nechci nedokonalé víno, po kterém následuje kocovina. Pomoz mi!“ Skřítek se chvíli zdráhal, ale nakonec usoudil, že ještě jednu šanci by si měl Rozmar zasloužit. Nastolil mu proto druhé varianty a Rozmar kupodivu souhlasil. A to i přes podmínku, že jakmile se někdy napije jiného vína, jeho víno vín mu tak zhořkne, že už se jej nikdy nebude moct napít.
 
Od té doby pil Rozmar každý den to samé víno. Víno vín. Jeho barva, jeho chuť, jeho vůně byly dokonalé. Každou lahev otvíral a pil s láskou. Už nikdy se jiného vína nenapil. Už nikdy s vínem neexperimentoval. Jen jednou se trochu přiopil, zašel na úřad a nechal se z Rozmara přejmenovat na Skromnost Uvědomělou. 

Važte si toho, co máte. Co máte právě teď! Jistě, koho by nesváděla myšlenka „co by, kdyby…“ Užívejte si ale raději toho, co je a co je opravdové. Nenechte se svést přehnaným výběrem a rozmary. Protože ne vždy máte to štěstí, že dostanete další šanci. A kdo vybírá, přebere a život mu během toho proteče mezi prsty.

Autor: Adriana Martinovičová

Hodnocení
málo hlasů

Diskuse:

1–1 z 1
autor:Lenka 30. 7. 2010 21:42 | link
nadpis:To je pravda, člověk si mnoh...odpovědět
To je pravda, člověk si mnohdy neváží toho, co má a uvědomí si to, až když to ztratí. A to neplatí jen o vztazích, ale i o věcech hmotných. Spoustu věcí bereme jako samozřejmost a neuvědomujeme si, jak dlouho to trvalo a jaké usilí to stálo, než se to mohlo stát samozřejmostí. Tím myslím různé technické vymoženosti, léky, očkování a podobně. Přitom je ještě mnoho míst, kde například vodovod, splachovací záchod, elektřina, plyn, telefon atd. je buď neznámou, nebo nedostupnou věcí. A stejné je to i se zdravím. Člověk si často až při setkání s vážnou nemocí nebo se smrtí někoho blízkého uvědomí, jakou cenu má zdraví. Já jsem někdy byla naštvaná na děti, když zlobily, ale když jsem pak někde viděla postižené dítě, tak jsem si říkala, ať zlobí, hlavně když jsou zdraví.
1–1 z 1
 
Vaše jméno:
Titulek:
Text:
Tip: Pokud chcete odpovědět na něčí příspěvek, použijte odkaz „odpovědět“ u příslušného příspěvku.


nepřehlédněte

Velké finále Garnier Tváře léta 2010: Dejte hlas svojí favoritce!
[/data/userfiles/image/souteze/tvar leta 2010/mini/jana-tuckova.jpg] 1. Jana Tučková (35 %)
[/data/userfiles/image/souteze/tvar leta 2010/mini/irena-stranska.jpg] 2. Irena Stránská (7 %)
[/data/userfiles/image/souteze/tvar leta 2010/mini/katerina-bartosova.jpg] 3. Kateřina Bartošová (25 %)
[/data/userfiles/image/souteze/tvar leta 2010/mini/katarina-ondasova.jpg] 4. Katarína Ondášová (31 %)
nejlepší blogy mají…

diskusní fórum