Navazujeme nové kontakty, ze kterých vznikají přátelství a vztahy. Naším životním cílem se potom stává tvoření pevných pout, budování rodiny a plození a výchova potomků, našich nástupců. Z těchto důvodů samozřejmě my ženy hledáme chlapáky, ideální protějšky se skvělým genetickým potenciálem. A to v podstatě nepřetržitě, někdy dokonce i nevědomě.

V tomto bleskovém popisu životních cest není prostor pro vlky samotáře, byť i takoví lidé jsou. Lidé, kteří jsou rádi sami, společnost nevyhledávají, blízkost jiných tvorů se jim příčí a začínat s komunikací s ostatními je ani nenapadne. Ale co tak vím, takových duší je poskrovnu. Takovou cestu si však volí sami a předpokládám, že jsou tak šťastní. Ale co když se ocitneme samotné nedobrovolně? Jak se samotou naložit? Umíme vůbec být samy? 

Utíkáme

Od samoty lze utéct. Je jen otázka, jak daleko a jakým způsobem. Většinou nám samotu “zaplácne“ práce. Jednak zaměstnání, ale také práce fyzická. Našlapeme si diáře od rána až do večera, vymyslíme si na každý den milion povinností a úkolů, hlavně aby nezůstala ani chvilka nezaplněná nějakou aktivitou, při které můžeme na všechno zapomenout. A hlavně zapomenout na to, že jsme samy.

Proto se pak není čemu divit, když nalistujeme kalendář na následující týden a nestačíme se divit samy sobě, kolik toho máme na programu. Vymalovat pokoj, zajít do posilovny, dvakrát týdně angličtina, večerní plavání, lekce zumby, zajít si na manikúru, na masáž, pohlídat kamarádce děti, protřídit skříň a připravit si podzimní šatník…To všechno jsou možnosti, jak ubráníme naší mysl od pravého důvodu, proč tohle všechno děláme. Ne že by na tom bylo něco špatného! Ovšem jen dokud si neuvědomíme skutečnost. A než nepadneme vyčerpáním. Vždyť přece relaxovat se dá nejlépe, když jsme samy! 

Schováváme se

Schovávat se je také běžnou taktikou, kterou zamaskujeme naši samotu. Takže je pak jednoduchá odpověď na otázku, proč sebou nosit knížku nebo časopis. Někdy třeba jen proto, abychom předstíraly četbu a ve skutečnosti se za ně schovávaly. Stejně tak dobře můžeme svůj pohled vystrašený osaměním zakrýt velkými tmavými brýlemi, zabodnout ho do displeje mobilu, na kterém píšeme nekonečnou esemesku nebo předstírat zájem o každý plakát, každou reklamu, které potkáme. Nebo alespoň v uších sluchátka, abychom nemusely vnímat okolní svět a hlavně, aby se okolí nevšímalo nás. A přitom proč tohle všechno. Na schovávanou si přece hrají malé děti. My, silné osobnosti k tomu přece nemáme žádný důvod! 

Hledáme náhradu

Když nám chybí partner, většinou hledáme místečko pod křídly našich kamarádek. Když nám chybí kamarádka, hledáme útěchu v rodině. Když nemáme vůbec za kým jít, hledáme náhradu kdekoli a u kohokoli. Musíme si dávat ale setsakramentský pozor, abychom nakonec místo do otevřené náruče nespadly do pasti, do nějaké dobře promyšlené léčky, zkrátka aby nám nakonec někdo neublížil, abychom si zachovaly chladnou hlavu i při vidině záchrany a nenechaly se napálit. To je vždycky lepší být chvíli sama, než naletět prvnímu, kdo nám otevře dveře se vstřícným gestem. 

Naučme se být samy

Neberme to, že jsme samy, jako prohru, jako něco dramatického a drastického, jako něco špatného, jako selhání a deficit. Protože k tomu není důvod! Být sama není ostuda. Naopak, dnes je stav “nezadaná“ neboli “single“ dokonce moderní.

A navíc čas od času je to osvěžující, můžeme si v klidu odpočinout, srovnat si myšlenky. Když jsme samy, můžeme dělat vlastně všechno, co nás napadne. Vždyť na světě je tolik možností. Nemusíme se s nikým složitě domlouvat a dohadovat, nikomu se podřizovat. Můžeme myslet jen na sebe, dělat si radost a zkrátka našeho stavu využít ku vlastnímu prospěchu a dobrému pocitu. My nejsme přece osamělé, my jsme volné, svobodné a tím také svobodomyslné. Takový stav stojí za to si užít, a nikoli se za něj stydět, utíkat před ním nebo se schovávat.

Autor: Adriana Martinovičová