Dneska jsem se po dlouhé době zvážila a podle BMI(25,7)  mam nadváhu. To mě trošku zarazilo. Ale neni se co divit, jsem ve stresu(státnice mam 13.9.) a taky mam novou antikoncepci, po který mam obrovitánský prsa a je mi jen jedna podprsenka a jinak taková navlíkací sportovní. No, je to teprve první platíčko, tak uvidíme, jak to půjde dál.

Jinak si o moc tlustější nepřijdu, kalhoty všechny stejně a pásek se mi taky nezkrátil :) a nepřecpávám se.

Jen to břicho moje lenivý, už neni tlustý, ale je povolený.

Už abych měla ty státnice za sebou. Jak jdu podruhý, tak mam větší strach, ale předtim jsem strach a trému měla těsně před zkouškou, tak teď si to vyberu předem a při ZK budu klidná.

Nervní jsem natolik, že nemůžu v noci usnout. Třeba až do 3 něco dělám a pak teprve, když mě bolej oči, tak jdu spát a navíc při tom musím mít ještě něco puštěnýho, abych nepřemýšlela nad školou. Pak přes den jsem samozřejmě unavená a odpoledne na hodinku usínám. Potom se mi zas večer nechce spát, prostě kolotoč. 

Další novinkou u mě je, že objevuju zrní. Pohanku a teď QUINOU(merlík čilský). Quinoa podle mě chutná trošku jako mák. Hodně příjemná chuť a hodí se jako příloha. Je to bezlepková pseudoobilnina a obsahuje spoustu bílkovin a minerálů. Takže vřele doporučuju a navíc se vaří jen 20 minut.

Teď mě tak napadlo, jak byla soutěž Krásná do plavek, tak ty obří prsa mě ještě víc zkrásnily :)

Už abych měla po všem. Bakalářku mam přepsanou, do ní přidanej ten dotazník-ještě jednou děkuju všem, které jste ho vyplnily. Posudek od vedoucí mam za 2-krásná lepší dvojka. Od oponentky ještě nevím, ale snad to bude taky ok. 

Jestli a až to udělám a budu Bc., tak si na promoci(nebo jen tak) koupím superšaty a na to se těšim.

Taky se na něco těšíte?

Já mam teď zahlcenou hlavu jen tou zkouškou:)

Svůj největší trapas jsem zažila už někdy v osmé třídě na základní škole... V ten osudný den jsem se rozhodla si na sebe šaty. Nebylo ještě takové horko, abych šla jen tak "naboso", a tak jsem si pod ně vzala silonky. A to byla právě TA chyba! Měli jsme zrovna hodinu výtvarné výchovy a já musela nutně na WC! Když jsem se vrátila po chvíli zpět do rozdivočené třídy, všichni měli pusu od ucha k uchu a já nevěděla proč... A nejhorší na tom bylo, že se všichni tak nějak podivně chichotali MNĚ! Až když se mě kamárádka (zrádkyně) rozhodla ušetřit ještě většímu se červenání a hanby, potichu mi do ucha zašeptala, že mám šaty zastrčené v silonkách!!! V tu chvíli bych se nejraději propadla aspoň 2 metry pod zem! Ještě že se v té době moc nenosily tanga! Naštěstí se na to rychle zapomnělo! Ale já na to nezapomenu nikdy! Od té doby si už dávám velký pozor, kam co zasunu...! ;-)

Můj nejlepší divadelní zážitek se odehrál v pražském Karlíně, kde jsem byla poprvé s přítelem na muzikálu Noc na Karlštejně. Jelikož jsme od nás vyjeli už brzy ráno a udělali si tak zároveň výlet po Praze, byl už přítel na odpolední představení docela znaven. Jelikož to byly výherní vstupenky, tak jsme seděli až úplně nahoře a tváře herců mohli akorát tak tušit. Přítel byl tak moc unavený a znuděný, že tam prostě usnul a k tomu si lehce pochrupkoval. Musela jsem ho několikrát napomenout, protože jedna starší paní se na nás dívala pohoršeným pohledem... Bylo to velmi komické! :-D

Jak už některé z vás ví, psala jsem tu, že mě bolí nohy a že je to daň za témeř celoživotní nošení podpatků. Trvá to asi 2 roky, někdy je ta bolest hrozná. Letos na jaře mě ještě začaly bolet i klouby na rukou, tak mě lékařka z ortopedie poslala k obvodní lékařce na odběry krve, jestli to náhodou není revma, to bylo v dubnu. Tak jsem tam šla a když jsem se ptala, kdy si mám přijít pro výsledky, tak mi paní doktorka řekla, že se o to nemusím starat, že si je ortopedie vyzvedne v laboratoři. Koncem června jsem měla jít na kontrolu na ortopedii, ale zrovna jsme měli ten dárkový poukaz do Krumlova, tak jsem se chtěla přeobjednat. Ale ortopedie měla celý červenec volno, v srpnu tam dělají nová okna, tak mě objednali na září. Když jsem se objednávala, zeptala jsem se, jestli tam mají ty výsledky krve a sestra mi řekla, že si to musím vyzvednout u obvodní lékařky sama, přitom ta je na druhém konci města a laboratoř, kam se to posílalo, mají ve stejné budově, to však není podstatné. Když jsem si tedy šla k obvodní lékařce pro výsledky, tak se do nich koukla a řekla mi, že mám boreliozu a napíše mi antibiotika. Byla jsem v šoku, že jsem se to dozvěděla jen tak mimochodem, i když se s paní doktorkou docela dobře známe. Ví, kde bydlím, má moje tel. číslo a sestra z její ordinace bydlí kousek od nás.  Nikdy jsem si nevšimla, že bych po kousnutí klíštětem nebo komárem měla tu ohraničenou skvrnu, typickou pro boreliozu. Vím, jak vypadá, protože ji v 10 letech měla moje dcera a ležela s tím v nemocnici na kapačkách. Pak jsem si uvědomila, že předloni po štípnutí komárem jsem měla větší flek na břichu a loni na noze. Takže to vypadá, že už mám boreliozu minimálně rok nebo dva, možná i déle. Když jsem si četla, jaké jsou příznaky, tak jich vlastně dost mám, ale spíše jsem to přičítala klimakteriu. Jen jsem se divila, že mi na to nezabírají léky, které mi dřív zabíraly. Některé  příznaky jsem si vysvětlit nedokázala, stále se objevují nějaké další. Tak jen doufám, že léky zaberou a nebude se to stupňovat.

Od môjho narodenia sme mali vždy doma zvieratká, a keďže bývam v rodinnom dome, nikdy to nebol problém. Pes, mačka, hydina, mali sme aj zajace. Takto to fungovalo roky. Vystriedali sme viacero psíkov a mačičiek. Mačky nám umreli na starobu, a 3 psíkov nám ukradli :( pritom to boli veľkí vlčiaci. Už ako 10 ročná som si vtedy doniesla koberec do klietky, sadla som si tam a plakala za milovaným psíkom.

Ešte pred 2 mesiacmi sme mali krásnu fenku Peggy, kocúra Alexa, škrečka a korytnačku. Peggy s Alexom vyrastali spolu, boli preto nerozlučná dvojica už vyše 5 rokov. Nevidela som mačku, ktorá by dovolila psovi nosiť ju v papuli, no náš Alex to mal rád a Peggy sa s ním rada hrala, dokonca spolu spávali.

14.07.2010 - náš Alex, môj Alex prišiel domov úplne vychutnutý po 3 dňoch, čo sme ho nevideli. Nevládal chodiť ani jesť. Keď osm ho dvihla na ruky, a potom položila doma, odpadol, nevládal stáť na labkách. Nemohla som sa pozerať, ako trpí a veterinári, ktorím sme volali, boli na dovolenke alebo nedvíhali telefón. Náš Alex v noci umrel. Našli sme ho pri vedre ako leží. Zabalili sme ho do jeho deky a pochovali.

Smútila aj Peggy. Nechcela jesť, len tak smutne chodila po dvore. Vedela alebo cítila, že jej kamoš tu už nie je.

Nemohla som tomu uveriť. Mal len 5 rokov. Dobre, bola to len mačka, ako si niekto povie, ale bol to môj milovaný kocúrik. Môj Alex. A zrazu už nebol. Vždy, keď som videla to miesto, kde odpadol, prišlo mi strašne smutno. V obchode pri mačacích konzervách a hračkách pre mačky sa mi tisli slzy do očí.

Pomaly som to prekonávala, a žiadnu mačku som nechcela.

20.08.2010 - pri ceste domov z kostola som pri miestnom obchode videla túlať sa mačiatko. Trošku špinavé so zaslzenými očami, ale neuveriteľne hravé a smelé. Išli sme domov, a potom sme sa s priateľom vrátili. Ak tam bude, tak si ju vezmeme, myslela som si. A ona tam naozaj bola! Prišla som ku nej, pohladkala ju a vzala na ruky. Neprotestovala a celú cestu ku nám domov (asi 12 minút) mi na rukách pokojne priadla.

Čo je však na to najzaujímavejšie je fakt, že naša nová Micka (také meno jej "prischlo") vyzerá veľmi podobne ako náš nebohý Alex. Čierno-biela, akurát, že Alex bol trošku svetlejší.

Neviem, čo si mám o tom myslieť. Bol to osud, že som našla túlať sa mačičku, ktorá by akoby z oka vypadla Alexovi?

Neviem to doteraz a je mi to jedno. Micka sa u nás perfektne udomácnila, behá po záhrade, po stromoch. Akurát s Peggy sa ešte len zoznamujú, no odkedy ju máme, aj Peggy akosi ožila.

Dnes je tomu presne týždeň, čo som si ju priniesla domov. A hoci mi každý hovoril, že ju mám nechať, že je túlavá a ktovie aké má choroby, ja som počúvla svoj inštinkt, svoje srdce. Neľutujem. Urobila by som to znova :)